2011/50952-21 OSPOD – zastupování nezletilého dítěte u soudů

Dotaz:

(ze dne 29. 6. 2011)

Žádost o informaci dle zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.

Orgány sociálně právní ochrany dětí, které spadají pod MPSV, jako kolizní opatrovník u soudů zastupují nezletilé děti. Podle zákona jsou povinny znát (a tedy navštěvovat) děti a jejich výchovná prostředí, jejich rodiny. Musí dětem poskytovat informace k soudním řízením, zjišťovat názory dětí a podávat jejich jménem soudům návrhy. Dětem musí předem objasňovat důsledky jakéhokoliv svého jednání. O každém svém úkonu pak musí vyhotovit zápis, který je součástí jimi vedeného spisu.

Pokud nejde o děti týrané, zneužívané nebo zanedbávané, tito pracovníci uvedené úkoly neprovádí a MPSV o tom musí vědět, - jak ze statistiky vykazovaných (proplácených) úkonů, tak z konkrétních spisů. Nedostatek řádného zastoupení nezletilého před soudem je porušením jeho práva na spravedlivý proces, tedy porušením Listiny základních práv a svobod a také Ústavy ČR, jejíž je součástí.

Zažaloval už někdo z tohoto důvodu ČR u mezinárodního soudu?

Odpověď ředitele odboru rodiny a dávkových systémů:

Vážený pane,
vzhledem k tomu, že Ministerstvo práce a sociálních věcí nevede statistiku pří fyzických či právnických osob s Českou republikou pro náhradu škody, nesprávný úřední postup či z jiných důvodů, nejsme schopni Vaši konkrétní otázku zodpovědět. Vaši otázku je zřejmě nutno směřovat na Úřad vlády ČR, nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1, při němž je zřízena pozice vládního zmocněnce pro zastupování České republiky v řízení před Evropskou komisí a Evropským soudem pro lidská práva, kterého jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti po předchozím projednání s předsedou Ústavního soudu.

Opatrovnictví dítěte je upraveno především v § 83 zákona o rodině. Opatrovníkem dítěte v řízení před soudem nemusí být vždy (a někdy ani nemá být – např. v řízení o nařízení ústavní výchovy, kde by byl současně navrhovatelem) orgán sociálně-právní ochrany dětí, avšak zpravidla jím bude. Působnost v této oblasti je orgánu sociálně-právní ochrany dána na základě § 17 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Soudem ustanovený opatrovník má stejné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci. Jeho práva a povinnosti jsou upraveny především v ustanovení § 28 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. a vyplývají též z úpravy občanského zákoníku. Specifické povinnosti vyplývají orgánu sociálně-právní ochrany jako opatrovníku nezl. dítěte rovněž ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „ZSPOD“), především je nutno ctít zájem a blaho dítěte (§ 5 cit. zák.).

Z našich poznatků, podnětů a z kontrol práce jednotlivých úřadů, jakož i z metodických setkání s pracovníky sociálně-právní ochrany dětí, jakož i z výzkumů provedených na tomto úseku Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, je nám známo, že opatrovnická agenda představuje značnou část pracovní náplně jednotlivých sociálních pracovníků, přičemž tato agenda pokrývá pravidelně i více obvodů okresních soudů (ne vždy dochází při změně bydliště dítěte ke změně příslušnosti okresního soudu). Z fondu pracovní doby připadají často na účast u soudu i 2 pracovní dny v týdnu, což při značném průměrném počtu „živých“ spisů na pracovníka sociálně-právní ochrany nepříznivě omezuje možnosti terénní práce a pomoci klientům, což je bohužel známá věc.

Nesdílíme tak s Vámi Váš názor, že pracovníky sociálně-právní ochrany nejsou prováděny úkony procesního opatrovnictví v případě dětí týraných, zneužívaných či zanedbávaných, neboť tyto úkony jsou prováděny i v případě dětí, které Vámi uvedenými negativními skutečnostmi nejsou zpravidla vůbec ohroženy (orgán sociálně-právní ochrany je ustanovován opatrovníkem při všech, i hypotetických, kolisích mezi dítětem a rodiči či jedním z nich, ve všech řízeních o svěření dítěte do péče pro dobu po rozvodu, i když tu je dohoda rodičů, ve všech řízeních o úpravu výživného atd.).

V případě, že v konkrétním případě občané spatřují porušení povinností konkrétního pracovníka sociálně-právní ochrany, je na místě si na postup takového pracovníka stěžovat (vedoucímu sociálního odboru, tajemníkovi městského/obecního úřadu, starostovi apod.), v případě že by takovým zanedbáním mohla vzniknout škoda, je na místě zvážit žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem apod. dle zák. č. 116/1998 Sb.

Pokud se týče návštěvy výchovného prostředí dítěte, takovou povinnost zákon stanovuje v případě a) dětí, které byly svěřeny do výchovy jiných fyzických osob než rodičů; přitom jsou zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazení do obecního úřadu povinni navštěvovat rodinu, kde dítě žije, popřípadě jiné prostředí, kde se dítě zdržuje, nejméně jednou za 3 měsíce v období prvních 6 měsíců péče nahrazující péči rodičů, a poté v souladu se zájmy dítěte podle potřeby, nejméně však jednou za 6 měsíců (§ 19 odst. 5 ZSPOD), b) dětí umístěných v ústavní nebo ochranné výchově, kdy je orgán povinen nejméně jednou za 3 měsíce navštívit dítě, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, nejméně jednou za 3 měsíce navštívit rodiče dítěte, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, a dále navštívit novorozené a matkou opuštěné dítě bezodkladně poté, kdy se o něm dozví, a dále podle potřeb dítěte. Dle našich informací jsou tyto povinnosti plněny, byť jsou mimořádně organizačně a personálně náročné. Obdobné povinnosti platí např. pro sledování výkonu vazby.

Jinak je explicitně zakotvena nikoli povinnost, ale oprávnění orgánů sociálně právní ochrany k šetření, a to v § 52 odst. 1 ZSPOD takto: „Zaměstnanci orgánu sociálně-právní ochrany a zaměstnanci obce s rozšířenou působností zařazení do obecního úřadu jsou oprávněni v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije, v obydlí a zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, ve zdravotnickém zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o dítě pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování.“, byť z logiky zákona samozřejmě plyne, že toto oprávnění je orgán nikoli oprávněn, ale povinen realizovat, kdykoli se dozví, že dítě může být ohroženo (např. na základě hodnověrného udání, za určitých okolností je nezbytné prošetřit i udání anonymní, informace od lékaře či ze školy).

Dále je orgán sociálně-právní ochrany povinen provádět šetření v rámci dožádání jiným orgánem nebo v rámci výkonu dohledu nad výchovou dítěte.

Tzn. ani v tomto bodě nesouhlasíme s Vaším striktním tvrzením. Jiná otázka samozřejmě je, zda prováděná šetření jsou dostatečně efektivní, resp. zda v některých případech, kde se šetření (i pravidelně) realizují, není toto nadbytečné, a naopak zda by neměla být šetření prováděna v jiných domácnostech nebo výchovných prostředích (samozřejmě těch, kde je signál či již i poznatek na ohrožení dítěte). Preventivní, namátkové kontroly jakékoli domácnosti, k nimž docházelo před r. 1989, nejsou pochopitelně akceptovatelné (tzn. rovněž, že orgány SPOD nejsou povinny znát všechny děti a všechny rodiny, jak naznačujete, neboť sociálně-právní ochrana se zaměřuje pouze na děti tzv. ohrožené; které dítě lze považovat za ohrožené definuje ZSPOD v § 6 odst. 1 a § 32, jde např. o sirotky, děti, jejichž rodiče neplní rodičovské povinnosti, zneužívají práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti, děti ve výchově jiné osoby než rodiče, dětí, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, útěkáře, oběti tr. činnosti či děti ohrožené domácím násilím atd.). Ministerstvo v této souvislosti připravuje změnu právních předpisů spojenou s podrobnou metodikou vyhodnocování míry ohrožení dítěte, tak aby bylo možno včas reagovat na signály skutečného ohrožení dítěte na zdraví či dokonce životě a byly tak vytvořeny předpoklady pro včasný zásah orgánu sociálně-právní ochrany (a současně aby nebyly prováděny zbytečné úkony, tam kde dítě evidentně ohroženo není).

Co se týče zjišťování názoru dítěte, pak to je v řízení před soudem především úloha soudu. Dřívější praxe, kdy soud rozhodoval o dítěti, které nikdy neviděl, by již neměla být pravidlem. Na základě rozhodovací praxe Ústavního soudu by mělo zásadně být před soudem slyšeno dítě starší 12 let, mladší pak dle své rozumové a volní vyspělosti. Nahrazování výslechu dítěte tlumočením jeho názoru opatrovníkem by nemělo být, alespoň u starších dětí, obvyklou praxí.

Pokud se týče poskytování informací dětem, tato otázka souvisí s participací dětí na rozhodování, tedy s problematikou, kterou se dlouhodobě zabývá Výbor pro práva dítěte Rady vlády ČR pro práva dítěte. To, že se s dětmi „nemluví“, že je o nich často rozhodováno „bez nich“, není zdaleka pouze problémem orgánů sociálně-právní ochrany. Součástí připravovaných legislativních změn je rovněž standardizace práce orgánů sociálně-právní ochrany, která by měla mj. do práce orgánů promítnout i některé etické principy práce s klientem, tzn. nejen s rodiči a dalšími osobami odpovědnými za výchovu, ale samozřejmě i s dítětem.