Zvláštní úprava v jednotlivých oblastech sociálního zabezpečení

Dávky v nemoci, mateřství a rovnocenné dávky otcovské

Předpisy EU o sociálním zabezpečení obsahují podrobnou úpravu v kapitole o dávkách v nemoci a mateřství a rovnocenných dávkách otcovských, kde jsou speciální ustanovení pro pracující, nezaměstnané, důchodce, jejich rodinné příslušníky a pro studenty, kteří bydlí nebo pobývají v cizině. Nabízejí důležitou a patřičnou ochranu nejen cizím pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům ale také všem osobám, na něž se vztahují tyto předpisy, zejména miliónům turistů, kteří tráví svoji dovolenou v cizině.

Dávky v nemoci a mateřství se liší v jednotlivých členských státech, na něž se vztahují komunitární předpisy o sociálním zabezpečení. Existují dvě hlavní kategorie dávek ve všech zemích Evropské unie (a Evropského ekonomického prostoru): dávky v hotovosti (tzv. peněžité dávky) a dávky v naturáliích (tzv. věcné dávky). V některých zemích jsou peněžité i věcné dávky poskytovány z jednoho systému nemocenského pojištění, v jiných – např. v České republice – fungují v zásadě dva samostatné systémy: nemocenské pojištění a zdravotní pojištění.

Dávky v nemoci v hotovosti - peněžité dávky - jsou dávky, jejichž účelem je nahrazovat příjem (mzdy, platy), ušlý v důsledku nemoci. V některých zemích stanoví národní legislativa, že se mzdy budou vyplácet nadále po určitý počet dní nebo týdnů po začátku pracovní neschopnosti; podle precedenčního práva Evropského soudního dvora jsou tyto platby rovněž považovány za nemocenské dávky v hotovosti.

Obecné pravidlo je, že nemocenské dávky v hotovosti jsou vždy vypláceny podle legislativy té země, kde je osoba pojištěna, bez ohledu na to, ve které zemi bydlí nebo pobývá.

Toto platí pro všechny kategorie osob ve všech situacích: příhraniční pracovníky, vyslané pracovníky, důchodce nebo rodinné příslušníky. Výše a trvání výplaty dávky závisejí výlučně na legislativě státu pojištění a dávky se běžně vyplácejí přímo.

Dávky v naturáliích - věcné dávky - se vztahují na lékařskou a zubní péči, léky, hospitalizaci a ostatní produkty související s touto péčí, stejně tak jako další služby související s lékařskou péčí.

Všeobecným pravidlem je, že zdravotní dávky v naturáliích se poskytují podle legislativy země, ve které osoba pobývá tak, jako by tam byla pojištěna.

Důvod pro toto pravidlo je snadno pochopitelný: lékaři a příslušné instituce nemohou znát všechny podrobnosti legislativy dnes 27 různých zemí a proto vždy aplikují legislativu své vlastní země, i když je dotyčná osoba pojištěna v jiné zemi.

Odvozeně vznikají nároky na věcné dávky i nezaopatřeným rodinným příslušníkům pojištěné osoby, a to bez ohledu na to, v jakém státě tyto členové bydlí.

Nárok na věcné dávky pojištěné osoby a jejích nezaopatřených rodinných příslušníků v jiném členském státě, než je stát pojištění, zůstává vždy zachován, avšak liší se ve svém rozsahu podle povahy pobytu dotyčných osob v tomto druhém státě.

Podmínky poskytnutí zdravotní péče mimo stát pojištění se vždy řídí předpisy státu léčení a měly by být v zásadě stejné, jako v případě místních pojištěnců. To je typický projev principu rovného zacházení.

Zdravotní péči v jiném členském státě, než je stát pojištění, poskytuje tamní instituce, zodpovědná za hrazení zdravotní péče. Náklady na takto poskytnutou a uhrazenou péči posléze vyúčtuje příslušné instituci, u níž je dotčená osoba ve druhém státě skutečně pojištěna. Úhrada mezi institucemi dvou států je zásadně prováděna prostřednictvím styčných orgánů obou dotčených států. V České republice je styčným místem pro oblast věcných dávek Centrum mezistátních úhrad.

V případě, že z nějakého důvodu zaplatil pojištěnec náklady ošetření mimo stát pojištění sám, mohou mu být vynaložené náklady na žádost refundovány až po návratu do státu pojištění.

Při přechodném pobytu mimo stát pojištění – typicky dovolená – má pojištěnec nárok na všechny nezbytné věcné dávky. Nezbytnost a rozsah péče posuzuje primárně ošetřující lékař s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu osoby a předpokládané délce pobytu. O nezbytnou zdravotní péči nejde v případě, kdy pojištěnec vycestoval výlučně za účelem jejího poskytnutí. Nárokovým dokladem pro poskytnutí nezbytné zdravotní péče je Evropský průkaz zdravotního pojištění.

V případě plánované péče mimo stát pojištění je pro úhradu takovéto konkrétní plánované péče zásadně vyžadován souhlas příslušné instituce. Pokud je plánovaná péče odsouhlasena, řídí se její poskytnutí v zásadě stejnými principy jako poskytnutí péče v případě přechodného pobytu. Podrobnosti stanoví koordinační nařízení.

Pokud osoba, pojištěná v jednom státě, bydlí v jiném členském státě, poskytnou se jí věcné dávky ve stejném rozsahu jako místnímu pojištěnci jak ve státě bydliště, tak ve státě pojištění. Tato osoba bydlící v jiném státě, než je stát pojištění, si tak může vybrat, ve kterém státě chce být léčena. Typicky se jedná o pracovníky vykonávající činnost v jednom státě a bydlící ve druhém státě.

Pro tzv. příhraniční pracovníky obsahují koordinační nařízení specifickou úpravu.

Dávky dlouhodobé péče

Dávkami dlouhodobé péče se rozumí dávky, které se poskytují osobám závislým na péči třetí osoby, přičemž péčí se rozumí jak odpovídající péče zdravotní, tak i různé formy osobní asistence. Dávky dlouhodobé péče mohou být jako peněžité, tak věcné – služby.

Pokud jde o peněžité dávky dlouhodobé péče, jsou poskytovány v různé formě dávek. Některé státy (např. ČR) vyplácejí tyto dávky přímo postižené sobě, některé osobě, která o postiženou osobu pečuje (např. Slovensko) a v některých státech tyto dávky nejsou poskytovány vůbec (např. Nizozemí). Pokud osoba závislá na péči bydlí mimo kompetentní stát, exportuje se příspěvek do státu bydliště.

Výpomocně lze poskytovat i věcné dávky dlouhodobé péče. Pokud instituce státu pobytu, či bydliště, hradí tento typ věcných dávek na svém území, poskytuje je i pojištěncům jiného státu, náklady posléze účtuje kompetentní instituci, u níž je osoba pojištěna.

Invalidita

Jsou podstatné rozdíly v systémech invalidního pojištění v 27 zemích, které jsou součástí Evropské unie. Je však možno rozlišit dva hlavní typy:

  1. V mnoha zemích se invalidní důchody vypočítávají podobně jako starobní důchody. V těchto zemích závisí výše důchodu na délce pojištění.
  2. V jiných zemích nezávisí invalidní důchod na délce pojištění. Znamená to stejný invalidní důchod bez ohledu na 5, 10 či 20 let pojištění.

Jelikož jsou systémy invalidního pojištění v jednotlivých zemích do značné míry odlišné, je koordinace i jen v evropském měřítku v této oblasti obtížná. Avšak stejně jako u jiných kategorií dávek, jsou cíle komunitárních předpisů jednoduché: v případě invalidity se cizí pracovník nesmí dostat do horší situace než osoba, která po celou dobu žila a pracovala jen v jedné zemi. Dosažení jednoduchého cíle, jak vidno z následujícího textu, není při rozdílných systémech snadné.

Výpočet invalidního důchodu pro zaměstnanou nebo samostatně výdělečně činnou osobu, která v době před začátkem invalidity byla pojištěna podle zákonů dvou nebo více členských států, se řídí ustanoveními článků 44 až 49 Nařízení č. 883/2004. Zvláštní problémy v oblasti koordinace jsou způsobeny již zmíněnou skutečností, že v EU vedle sebe existují dva různé typy invalidního pojištění, a to pojistné programy spojené s materializací rizika a programy zaručující dávky na základě doby pojištění.

Systémy spojené s materializací rizika

V řadě členských států nezávisí výše částky invalidního důchodu na délce dob pojištění. Stačí, aby při začátku invalidity byla dotyčná osoba pojištěna a měla ukončenou danou kvalifikující dobu pojištění. Takové programy existují v Belgii, Estonsku, Finsku, Španělsku, Francii (s výjimkou speciálního plánu pro horníky), Lotyšsku, Řecku (pouze v zemědělském sektoru), Irsku, Nizozemí, na Slovensku (patří sem plný invalidní důchod poskytovaný osobám, které se staly plně invalidní před 18. rokem věku a které nebyly účastny pojištění po potřebnou dobu) a ve Spojeném království. V praxi to znamená, že pracovník, který například ukončí 10 let pojištění, může v případě invalidity pobírat důchod rovný částce, kterou by dostal jako pracovník, který byl předtím, než se stal invalidou, pojištěn 30 let.

Systémy zaručující dávky na základě doby pojištění

Narozdíl od členských států, které vybudovaly systémy spočívající na materializaci rizika, zvolila si řada jiných členských států systémy založené na době pojištění, kde se částka důchodu zvyšuje s rostoucí délkou ukončených dob pojištění. To znamená, že pracovník, který byl pojištěn pouze 10 let, dostává podstatně nižší důchod než pracovník, kterému je pro účely invalidního důchodu započtena doba 30 let.

Invalidní pojištění tudíž v těchto členských státech, to jest v Německu, Dánsku, Itálii, Lucembursku, Portugalsku, Francii (kde horníci spadají pod speciální systém) a v Řecku (s výjimkou zemědělství), ale také v ČR; funguje podobně jako důchodové pojištění ve stáří. Ač zpravidla platí, že tyto programy též vyžadují ukončení určité kvalifikující doby, není vždy podstatné, aby dotyčná osoba byla v době, kdy dojde k invaliditě pojištěna.

Překrývání různých systémů

Aby bylo možno koordinovat tyto pojistné programy, jsou ustanovení nařízení navržena tak, aby přihlížela k různým možnostem, které by mohly nastat.

Jestliže byla zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba během svého pracovního života pojištěna výlučně pod dvěma nebo více programy spojenými s materializací rizika, má v případě invalidity nárok na pouze jeden invalidní důchod, který je v zásadě vyplácen institucí členského státu, kde byla pojištěna při vzniku pracovní neschopnosti, po níž následovala invalidita (článek 44 (1) a (2)) s tím, že povinný stát přihlédne k dobám pojištění získaným v ostatních členských státech, je-li nárok na invalidní důchod podmíněn získáním potřebné doby pojištění. Není-li však možné požadovanou dobu pojištění považovat za splněnou, a to ani v případě sčítání dob pojištění, je nutné zjistit, zda dotyčná osoba může vznést nárok dle právních předpisů jiného členského státu, kde byla dříve pojištěna (článek 44 (3)).

V každém případě však bude pracovník pobírat pouze jeden invalidní důchod, tzn., že ostatní členské státy, v jejichž systému spojeném s materializací rizika byla osoba před vznikem invalidity pojištěna, nebudou invalidní důchod poskytovat.

Na druhé straně, jestliže byla zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba pojištěna výlučně ve dvou nebo více systémech respektujících délku doby pojištění, bude pobírat důchod z každého z těchto systémů, přičemž částka bude stanovena v poměru k ukončeným dobám pojištění a důchod bude vyměřen v souladu s kapitolou 5 nařízení (starobní důchod).

Mohou však nastat problémy v případech, kdy byly dotyčné osoby pojištěny buď konsekutivně, nebo alternativně pod programy spojenými s materializací rizika a programy založenými na délce doby pojištění.

Jestliže v krajním případě, tj. v době, kdy dojde k invaliditě, je dotyčná osoba pojištěna v systému založeném na délce doby pojištění, má nárok na částečný důchod odpovídající trvání ukončených dob pojištění. Dodatečný nárok na částečný důchod v systému spojeném s materializací rizik, což samo o sobě odporuje základnímu principu takového programu, existuje, jen pokud dotyčná osoba splňuje nezbytné podmínky, tj. v době začátku invalidity je placeno pojištění (pojištění v systému založeném na délce doby pojištění je v tomto případě považováno za ekvivalentní pojištění v systému spojeném s materializací rizika).

Taková restrikce je v souladu s dodržováním základní filosofie systémů spojených s materializací rizika, jelikož osoba, která byla po celý svůj pracovní život pojištěna pouze v systému spojeném s materializací rizika, též nemůže nárokovat důchodové dávky, jestliže nesplňuje potřebné podmínky v době, kdy dojde k invaliditě. Pokud jsou tyto podmínky splněny, odvozuje se nárok na dílčí důchod výše uvedeného typu v systému spojeném s materializací rizika přímo od vlastního nařízení (neboť systém spojený s materializací rizika nezahrnuje možnost dílčího důchodu, jelikož částka dávky nezávisí na délce ukončených dob pojištění). Tím je zajištěno, že osoby, ať již zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné, které byly zpočátku mnoho let pojištěny pod programem spojeným s materializací rizika a které jsou pak následovně krátkou dobu pojištěny pod programem založeným na délce doby pojištění, nezůstávají v případě invalidity bez komplexní sociální ochrany.

Nebýt ustanovení, která obsahují koordinační nařízení, by taková osoba ve skutečnosti měla nárok pouze na velmi malý důchod úměrný dobám ukončeným pod programem založeným na délce doby pojištění, zatímco doby pojištění ukončené dle programu spojeného s materializací rizika by byly nenávratně ztraceny. Je proto logické, že koordinační nařízení nabízejí nárok, který není systému spojenému s materializací rizika inherentní, s tím, že takový nárok nepokrývá celý důchod normálně poskytovaný pod tímto systémem a představuje jen poměrnou částku.

Nakonec jaká jsou práva osoby, která byla nejdříve pojištěna pod jedním nebo více programů založených na délce doby pojištění a která při vzniku invalidity byla přesto pojištěna pod programem spojeným s materializací rizika?

V takovém případě má dotyčná osoba v podstatě nárok na plný důchod ze systému spojeného s materializací rizika (kde částka, jak víme, nezávisí na délce dob pojištění) a na dílčí důchod ze systému založeném na délce doby pojištění (na poměrném základě podle dob pojištění ukončených pod tímto programem).

Takové řešení však sebou nese riziko neopodstatněného překrývání dávek, jak uvidíme z následujícího příkladu:

Zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba, která byla zpočátku pojištěna v systému založeném na délce doby pojištění a pak později dva roky pojištěna v systému spojeném s materializací rizika, by v případě invalidity měla nárok na velmi vysoký poměrný důchod ze systému založeného na délce doby pojištění, jakož i plný důchod ze systému spojeného s materializací rizik. Dávky takto nabyté by byly prakticky dvakrát větší než ty, které by připadaly kolegovi, který po celý svůj pracovní život přispíval výlučně do jednoho z těchto dvou systémů. Z toho důvodu se výše invalidního důchodu poskytovaná ze systému spojeného s materializací rizika stanoví v dílčí výši přímo na základě koordinačních nařízení (samotný charakter dávek systému spojeného s materializací rizika jinak nepočítá s možností stanovit dávku v dílčí výši, neboť výše důchodu nezávisí na délce získaných dob pojištění).

Rozhodnutí o stupni invalidity - problémová oblast

Stanovení invalidity a určení jejího stupně podle vnitrostátních právních předpisů institucí jednoho členského státu je závazné pro instituce jiného členského státu, pouze pokud je v příloze VII nařízení č. 883/2004 potvrzena shoda mezi právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupně invalidity. V takovém případě pro členské státy uvedené v příloze VII platí, že o stupni invalidity žadatele rozhoduje kontaktní instituce, jsou-li její předpisy zahrnuty ve výše uvedené příloze. V opačném případě stanoví stupeň invalidity žadatele instituce, jejíž právní předpisy, uvedené v příloze VII, se na žadatele vztahovaly naposledy. Rozhodnutí o stupni invalidity poté tato instituce oznámí neprodleně ostatním dotčeným institucím, které jsou ve smyslu článku 46 (3) a přílohy VII nařízení č. 883/2004 tímto rozhodnutím vázány.

Pro státy, které nejsou uvedené v příloze VII, se článek 46 (3) nařízení č. 883/2004 nepoužije a invalidita žadatele bude posuzována výhradně podle jejich vnitrostátních právních předpisů. Instituce rozhodující o stupni invalidity přihlíží k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly vydány v jejím vlastním členském státě.

Starobní a pozůstalostní důchody

Koordinační pravidla vztahující se k výpočtu důchodů jsou jedny z nejsložitějších a to jednak z důvodů různých systémů v jednotlivých členských státech a jednak z důvodů vlivu precedenčního práva ESD.

Ustanovení hlavy III, kapitoly 5 nařízení č. 883/2004 se vztahují na:

  • starobní důchody
  • důchody pozůstalých (tj. vdov, vdovců a sirotků), a v mnohém se vztahují i na
  • invalidní důchody.

Základním předpokladem pro plnou aplikaci koordinačních principů a ustanovení je, že doby pojištění musí být získány podle právních předpisů dvou nebo více členských států, aby bylo možné „koordinovat“ různé penzijní systémy.

I v této souvislosti hraje roli rozlišení „národního důchodu“ a „důchodu podle Nařízení“.

Jako „národní (též nazývaný plný nebo „solo“) důchod“ označujeme dávku, u které nárok vznikl čistě na základě právních předpisů příslušného státu bez toho, že by bylo zapotřebí sčítat doby pojištění získané v jiných členských státech.
Příklad: migrující pracovník byl zaměstnán 20 let v Itálii a poté 15 let v Německu. V tomto případě doba pojištění získaná v každém z těchto dvou států pokrývá jak 15letou potřebnou dobu pojištění v Itálii, tak 5letou potřebnou dobu vyžadovanou německými právními předpisy.

„Důchod podle Nařízení“ častěji označovaný jako dílčí důchod znamená důchod vznikající teprve na základě sečtení dob pojištění ve smyslu Nařízení č. 883/2004, neboť doba pojištění získaná v jednom členském státě nedosahuje potřebné doby pojištění stanovené vnitrostátními právními předpisy.
Příklad: pracovník byl pojištěn v Itálii pouze 13 let a v Německu pouze 3 roky. Ani v jednom státě by bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným ve druhém státě nevznikl nárok na důchod.

Samozřejmě mohou nastat i případy, kdy má osoba v jednom členském státě nárok na národní důchod a v jiném členském státě na dílčí důchod podle Nařízení. To je samozřejmě dáno různou délkou potřebné doby pojištění v jednotlivých členských státech.

Dílčí důchod

Je-li možné v některém členském státě přiznat osobní starobní důchod jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným podle právních předpisů jiného členského státu, provede se výpočet důchodu v souladu s proporcionální metodou podle článku 52 (1) (b) Nařízení č. 883/2004. Dílčí důchod se vypočítá podle následujícího vzorce:

Dílčí důchod počítaný státem A = teoretická částka x délka dob pojištění ve státě A / celková délka dob pojištění

Teoretickou částkou se rozumí důchod, na který by dotyčná osoba měla nárok, kdyby všechny doby získané v různých členských státech byly splněny v příslušném členském státě (jehož instituce provádí výpočet důchodu).
Délka dob pojištění ve státě A znamená dobu, po kterou byla dotyčná osoba pojištěna ve státě, který vypočítává dílčí důchod.
Celková délka dob pojištění je dobou pojištění, kterou dotyčná osoba získala ve všech členských státech – tzn. součet všech dob pojištění.

Tento postup představuje záchrannou síť, kdy migrující pracovník, který získá doby pojištění ve více než jednom členském státě, dostane důchod i tehdy, jestliže doby pojištění získané v jednom členském státě samy nezakládají nárok na důchod podle vnitrostátních právních předpisů tohoto státu. Dílčí důchod však bude přiznán jen za předpokladu, že součet všech dob pojištění získaných v členských státech dosáhne alespoň délky potřebné doby pojištění stanovené vnitrostátními právními předpisy daného státu.

Národní („solo“) důchod

Tam, kde lze splnit podmínky nároku na důchod čistě na základě vnitrostátních právních předpisů jednoho členského státu, vychází výpočet důchodu v zásadě z těchto předpisů. Nařízení č. 883/2004 však členským státům stanoví povinnost provést vedle výpočtu národního důchodu též výpočet dílčího důchodu podle Nařízení, následně obě částky porovnat a vyšší z nich přiznat žadateli.

Pozůstalostní důchody

Všeobecně pro pozůstalé manžele nebo manželky a pro sirotky při přiznávání vdovských, vdoveckých a sirotčích důchodů platí stejná pravidla jako pro starobní důchody. Důchody se musí vyplácet bez jakýchkoli omezení, změn nebo odkladů bez ohledu na to, zda pozůstalé osoby mají trvalý pobyt v jiném členském státě. Je nutné doplnit, že podle právních předpisů některých členských států, které mají tzv. rezidenční důchodový systém, se neposkytují žádné důchody pro pozůstalé, kteří dosáhli důchodového věku. U těchto osob se má za to, že získaly své vlastní nároky na důchod v rámci systému založeného na podmínce trvalého pobytu.

Nezaměstnanost

Stále stoupající počet nezaměstnaných v zemích Evropské unie má nejen své sociálně ekonomické příčiny a důsledky, ale současně vyvolává diskuze o dávkách poskytovaných v této souvislosti. A to bez ohledu na regionální a demografické rozdíly. Pro ty, kteří byli postiženi, je nepodstatné, zda o práci přišli v důsledku všeobecné recese, nevyhnutelných strukturálních změn nebo špatného řízení. Ať již je důvod jeho nezaměstnanosti jakýkoliv, bude se dotyčný pracovník snažit nalézt novou práci co nejrychleji, což je samozřejmě lehčí v obdobích hospodářské prosperity, než v době krize.

Ačkoliv nejefektivnějším způsobem jak bojovat proti nezaměstnanosti je provádění úspěšné ekonomické politiky a politiky zaměstnanosti, vyšlo brzy najevo, že je alespoň právě tolik důležité zaručit dostatečnou sociální ochranu pro ty, kteří jsou nějakou dobu bez práce a během této doby většinou nemají dostatek prostředků pro svou obživu. Všechny členské státy se proto postaraly o to, aby zákony o sociálním pojištění stanovily přidělování dávek v nezaměstnanosti, i když se z historických, politických a ekonomických důvodů jednotlivé národní systémy značně liší.

S výjimkou Dánska, kde se každý může svobodně rozhodnout, zda se chce či nechce zúčastnit pojištění pro případ nezaměstnanosti, existuje ve všech členských státech povinné pojištění proti nezaměstnanosti. Účelem je, aby se pracovníci neocitli v případě ztráty zaměstnání bez ochrany. Zákony, na kterých spočívají tyto pojistné programy, mají dlouhou tradici, někdy sahající až do počátků tohoto století. Programy většinou pokrývají všechny zaměstnané osoby a v každém členském státě mají své vlastní charakteristické znaky.

Ve všech členských státech existují konkrétní kvalifikující podmínky pro nárok na dávky v nezaměstnanosti. Především je třeba, aby žadatel získal těsně předtím, než se stane nezaměstnaným, určitou dobu pojištění anebo zaměstnání. Velký význam pro všechny, jichž se to týká, je délka doby vyplácení dávek, která se též v jednotlivých zemích značně liší.

Kromě všeobecného pojištění pro nezaměstnané, které téměř vždy poskytuje jen omezenou ochranu, má řada členských států dodatečné plány dávek, které se do jisté míry podobají dávkám sociální pomoci, jsou však určeny pro zvláštní situaci nezaměstnaných. Tyto plány poskytují rozsáhlou sociální ochranu v době následující po obvyklé době nároku na dávky, mají však ve většině případů velmi omezenou působnost.

Úkol Společenství - koordinace systémů členských států pro pojištění v nezaměstnanosti

Podobně jako v ostatních odvětvích sociálního pojištění, nebude možné v blízké budoucnosti harmonizovat různé národní systémy pojištění v nezaměstnanosti. Je třeba proto od samého počátku předpokládat, že výše uvedené rozdíly týkající se kvalifikujících podmínek, trvání a úrovně dávek budou ještě nějakou dobu trvat.

Pokud jde o základní koordinační principy v oblasti dávek v nezaměstnanosti, řeší koordinační nařízení situace, kdy pracovník migruje v rámci EU/EHP a Švýcarska a je nutno rozhodnout, ve kterém členském státě může uplatnit nárok na dávky v nezaměstnanosti, zda splňuje kvalifikační podmínky pro poskytnutí těchto dávek a z jakého výdělku mu budou vypočítány. Nařízení dále upravuje možnost exportu dávek v nezaměstnanosti při hledání zaměstnání v jiném členském státě.

Sčítání dob pojištění (zaměstnání)

Článek 61 Nařízení č. 883/2004 stanoví, že tam, kde nabytí, udržení nebo obnova práva na dávky v nezaměstnanosti (nebo jejich trvání) podléhá podmínce získání určité doby pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, je třeba také přihlédnout k celému období pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti ukončenému dle zákonů jiného členského státu. Na rozdíl od podobných ustanovení v Nařízení, která se vztahují na jiná odvětví sociálního zabezpečení, se sčítání uplatní jen v případě, kdy dotyčná osoba "poslední" odpovídající období ukončila dle zákonů členského státu, kde jsou dávky nárokovány (článek 61 (2)).

Znamená to, že pracovník, který byl nejdříve po nějakou dobu zaměstnán v členském státě A a pak v členském státě B, splňuje podmínky dle ustanovení Nařízení č. 883/2004 na nárok na sečtení pojistných dob a dob zaměstnání pouze v členském státě B.

Kromě několika výjimek mohou být takto nároky vznášeny pouze v zemi posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti. Narozdíl od dávek starobních, pozůstalostních a invalidních je u dávek v nezaměstnanosti vyloučen poměrný výpočet dílčích dávek podle délky ukončených období v každém z příslušných členských států, přičemž za přiznání dávek může odpovídat pouze jeden členský stát.

Výpočet dávek

Národní zákony většiny členských států stanoví, že výpočet splatné dávky musí vycházet z hladiny předcházejícího výdělku žadatele, přičemž referenční doby se mezi jednotlivými státy liší. Z důvodu vyloučení nejasností, sporů a nadměrnému administrativnímu zatížení, stanoví článek 62 Nařízení č. 883/2004, že je třeba pro tento účel vzít v úvahu pouze výdělek nezaměstnané osoby během jejího posledního zaměstnání na území členského státu, dle jehož zákonů jsou dávky nárokovány (v souladu se zvláštním pravidlem stanoveným článkem 61 (2) to většinou bývá poslední stát, kde byl dotyčný zaměstnán nebo vykonával samostatnou výdělečnou činnost). Toto ustanovení je povinné a je třeba ho dodržovat i v případě, kdy zaměstnání na území tohoto státu netrvalo dostatečně dlouho na to, aby bylo splněno kvalifikující období předepsané národními zákony.

Jestliže například zákon členského státu vyžaduje, aby pro výpočet dávek byl vzat v úvahu výdělek za poslední 3 měsíce, a pokud dotyčný pracovník byl v tomto státě zaměstnán pouze 2 měsíce, ustanovení článku 62 zajišťují, že bude možné použít jako základ pro výpočet dávek pouze výdělek během tohoto dvouměsíčního období. Není možné, aby příslušná instituce do tohoto výpočtu zahrnula jakoukoliv mzdu nebo plat, který dotyčný během referenčního období dostával v jiném členském státě, ale ani aby průměrný výdělek byl o dobu zaměstnání v cizině „rozmělněn“.

Pokud jde o nezaměstnané osoby, které naposledy pracovaly v jiném státě, než je stát jejich bydliště, a které uplatňují nárok na dávky v nezaměstnanosti ve státě bydliště, stanoví nařízení, že stát bydliště vezme v úvahu jejich plat nebo příjem z posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti na území členského státu, jehož předpisy se na ně naposledy vztahovaly.

Export dávek

Koordinační nařízení umožňují nezaměstnaným osobám, aby si v průběhu pobírání dávek v za splnění stanovených podmínek hledaly zaměstnání v jiném členském státě a zároveň si zachovaly po určitou maximální dobu nárok na tyto dávky. Z pohledu nezaměstnané osoby spočívá hlavní změna v tom, že členský stát může povolit export dávek až na šest měsíců, a z pohledu institucí vyplácejících dávky v nezaměstnanosti pak v tom, že výplata dávek v nezaměstnanosti nebude probíhat prostřednictvím instituce členského státu, v němž nezaměstnaný hledá práci, ale že dávky v nezaměstnanosti bude vyplácet sama přímo nezaměstnané osobě.

Článek 64 obsahuje zvláštní ustanovení týkající se dávek v nezaměstnanosti, dle kterých export dávek podléhá řadě restriktivních podmínek.

Nezaměstnaná osoba tak musí zůstávat k dispozici pracovním úřadům příslušného státu alespoň čtyři týdny ode dne, kdy se stane nezaměstnanou. Důvod je ten, že dotyčná osoba musí nejdříve vyčerpat všechny místní možnosti získání nového zaměstnání, než začne hledat zaměstnání v jiných členských státech. Výše uvedenou dobu lze zkrátit pouze se souhlasem pracovního úřadu příslušného státu.

Jestliže se pak do sedmi dnů nezaměstnaná osoba zaregistruje u úřadu práce členského státu, kde hledá zaměstnání a podrobí se kontrolnímu postupu ze strany tohoto úřadu, může si po dobu tří měsíců uchovat právo na dávky vyplacené dle zákonů příslušného státu, pokud ovšem tyto zákony skutečně stanoví nárok na dávky během tohoto období.

Jestliže dotyčná osoba neuspěje při hledání práce v jiném členském státě a vrátí se do příslušného státu, bude mít nadále nárok na dávky dle zákonů tohoto státu pouze vrátí-li se před uplynutím tříměsíční, pokud ovšem příslušná instituce lhůtu neprodlouží na max. 6 měsíců.

Po této lhůtě ztrácí dle předpisů EU nezaměstnaná osoba, která má v úmyslu zůstat v tomto členském státě, své právo na dávky v nezaměstnanosti. Pokud by později v druhém státě práci našla a pak opět ztratila, bude mít samozřejmě nárok na dávky v nezaměstnanosti. Při určování zda došlo k nabytí práva na dávky, sečte v souladu s výše uvedeným článkem 61 všude tam, kde to přichází v úvahu, tento druhý stát všechna období získaná v jiných zemích EU. Mezi dvěma dobami zaměstnání lze realizovat export vícekrát, ale celková maximální doba exportu nesmí přesáhnout tři, resp. šest měsíců.

Osoba, která je částečně nebo přerušovaně nezaměstnaná (článek 65(1)), uplatňuje nárok na dávky v nezaměstnanosti ve státě zaměstnání/samostatné výdělečné činnosti (pro výpočet dávek se použije článek 62(1))

Osoba, zcela nezaměstnaná, která

  1. je příhraniční pracovník (pendler) (článek 65(2) první odstavec) – uplatňuje nárok na dávky v nezaměstnanosti pouze ve státě bydliště, ale může se doplňkově registrovat u služeb zaměstnanosti ve státě posledního zaměstnání/samostatné výdělečné činnosti (pro výpočet dávek se použije článek 62(3)).
  2. není příhraniční pracovník (pendler) - může se rozhodnout, zda zůstane ve státě posledního zaměstnání a uplatní nárok na dávky v nezaměstnanosti v tomto státě – (situace podle článku 65(2) druhého odstavce, pro výpočet dávek se uplatní článek 62(1)), nebo zda se vrátí do státu bydliště a uplatní nárok tam (situace podle článku 65(2) prvního odstavce, pro výpočet dávek se použije článek 62(3)); pokud se tato osoba rozhodne pobírat nejprve dávky ve státě posledního zaměstnání a pak se vrátit do státu bydliště, může využít exportu a teprve po jeho ukončení může žádat o dávky v nezaměstnanosti ve státě bydliště.

V případě, že dávku v nezaměstnanosti vyplácí stát bydliště, lze na základě Nařízení požadovat od státu posledního zaměstnání refundaci části vyplacené dávky. Podmínky této refundace blíže upravuje článek 65 (6) a (8).

Předdůchodové dávky

Předdůchodové dávky jsou novinkou v Nařízení (ES) č. 883/2004. Tato dávka je poskytována osobám v pokročilejším věku, které mají objektivní obtíže nalézt pracovní uplatnění, nicméně ještě nesplňují podmínky přiznání starobního důchodu. Tyto dávky jsou upraveny v článku 66 nařízení č. 883/2004.

Tento druh dávek v ČR neexistuje a nelze jej zaměňovat s důchodem poskytovaným při předčasném odchodu do důchodu.

Rodinné dávky

Pro zajištění úplné sociální ochrany pracovníků, kteří se stěhují z jednoho členského státu do jiného, bylo třeba, aby předpisy EU přihlédly k dávkám spojeným s rodinnou situací pracovníka.

V rámci principu volného pohybu je správné, aby ti, kterých se to týká, si mohli podržet své nároky na rodinné přídavky i za hranicemi, na celém území EU.

Rodinné dávky, jejichž úroveň poskytování se značně liší od jedné země k druhé, jsou často spojeny s demografickou politikou, což je politika typicky národní, která nepřihlíží k evropským aspektům problému. Koordinace v této záležitosti byla od samého počátku naprosto nezbytná.

Podle obecných pravidel musí pracovník v principu dostávat všechny finanční dávky stanovené národními právními předpisy, které se na něho vztahují, a to i tehdy, jestliže má stálé bydliště v jiném členském státě (zásada, že pouze jedna legislativa může být aplikovatelná, a to jmenovitě legislativa země výdělečné činnosti) anebo jestliže má státní příslušnost jiného členského státu (princip rovného zacházení).

Speciální pravidla koordinace rodinných dávek vyplývají z toho, že se rodinné dávky týkají celé rodiny, několika osob, jejíž členové se mohou pohybovat, pracovat či bydlet v různých členských státech. Ke specifickým pravidlům patří např. určování priorit příslušnosti k právním předpisům pro výplatu rodinných dávek či překrývání nároků z více členských států.

Které aspekty poskytování rodinných dávek upravují jednotlivé články koordinačních nařízení?

Dávky sociálního zabezpečení obvykle nejsou v koordinačních nařízeních definovány. Definice rodinných dávek v článku 1 Nařízení (ES) 883/2004 obsažena je, což pomáhá sjednotit jejich chápání v rámci EU. Pro účely koordinace se rodinnou dávkou rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte.

Rovněž definice rodinného příslušníka je v Nařízení jistým způsobem uvedena. Článek 1 sice odkazuje na národní právní předpisy, jestliže však tyto nerozlišují mezi rodinnými příslušníky a jinými osobami, považují se za rodinné příslušníky manžel nebo manželka, nezletilé děti a nezaopatřené zletilé děti. Ve vztahu k rodinným dávkám je důležité, že i u osoby (dítěte), které nežije v domácnosti s pojištěnou osobou, se tato podmínka společné domácnosti považuje za splněnou, pokud je tato osoba (dítě) „závislá hlavně“ na pojištěné osobě.

Součástí úpravy oblasti rodinných dávek jsou explicitně vyjádřená pravidla přednosti při překrývání nároků v situacích, kdy jsou rodinné dávky poskytovány na různém základě nebo ze stejného důvodu. V případě, že jsou dávky vypláceny více než jedním členským státem na různém základě, platí dle článku 68 následující pořadí:

  1. nároky přiznané z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti,
  2. nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu,
  3. nároky přiznané z důvodu místa bydliště.

Jsou-li rodinné dávky poskytovány ze stejného důvodu, je kritériem pro stanovení pořadí přednosti místo bydliště dětí, podpůrně pak výše dávky u nároků z důvodů zaměstnání nebo délka pojištění u nároků z důvodů důchodu. V případě kolidujících právních předpisů se poskytuje vyrovnávací doplatek. Rodinné dávky se přiznávají podle legislativy primárně kompetentního státu, nárok v druhém členském státě se pozastaví, resp. pokud je v sekundárně kompetentním státě rodinná dávka vyšší než v primárně kompetentním státě, „v nezbytných případech“ doplácí stát se sekundární kompetencí rozdíl. Jestliže se nárok na rodinnou dávku zakládá výhradně na bydlišti, není nutno vyrovnávací doplatek na děti bydlící v jiném členském státě poskytovat.

Z pravidel obsažených v hlavě V nařízení jsou pro rodinné dávky důležitá ustanovení o povinnostech, která obsahuje článek 76. Institucím členských států je uložena povinnost sdělovat si informace a poskytovat si navzájem správní pomoc, v zásadě bezplatně. Dále je zde stanovena povinnost spolupráce a výměny informací mezi institucemi a osobami a jsou dány podmínky těchto činností, včetně práva na používání všech úředních jazyků EU. Žadatelům o rodinné dávky je uložena povinnost informovat o všech okolnostech, které ovlivňují příslušnost k právním předpisům.

Pro zvýšení ochrany osob se článkem 6 prováděcího nařízení zavádí institut prozatímního uplatňování právních předpisů a prozatímní poskytování dávek. Pro případ, kdy mezi institucemi nebo orgány členských států nepanuje shoda o tom, kdo je příslušný k výplatě dávek, je stanovena základní použitelnost právních předpisů v následujícím pořadí:

  1. stát skutečného výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, pokud jsou vykonávány jen v jednom členském státě,
  2. stát bydliště, je-li zde vykonávána část činnosti nebo je-li osoba neaktivní,
  3. stát prvního podání žádosti, pokud je činnost vykonávána ve více členských státech.

Prvky pro určení bydliště, které je důležité při aplikaci pravidel přednosti při překrývání nároků na rodinné dávky, uvádí článek 11 prováděcího nařízení. Základním kritériem je střed zájmu, který se posuzuje na základě dostupných a významných informací o skutečnostech, jako jsou podle okolností délka a nepřetržitost přítomnosti na území členského státu a osobní situace osoby (místo všech vykonávaných činností, pracovní aktivity a jejich stabilita, povaha nevýdělečných činností; rodinná situace osoby a její rodinné vazby, bydlení a jeho stabilita, daňová rezidentura). V nejednoznačných případech je rozhodující záměr osoby a zejména důvody vedoucí k jejímu přestěhování.

Ve vlastní kapitole VI věnované rodinným dávkám článek 58 prováděcího nařízení upřesňuje pravidla přednosti v případě souběhu, pokud při poskytování dávek ze stejného důvodu nelze prioritu určit na základě bydliště dětí. Každý členský stát zahrne do výpočtu rodinných dávek všechny děti v rodině a instituce státu s nejvyšší dávkou vyplatí dávku v plné výši, s tím, že instituce druhého státu jí uhradí polovinu této částky, maximálně však do výše své rodinné dávky.

Článek 59 prováděcího nařízení formuluje pravidla platná v případech, kdy dojde ke změně použitelných právních předpisů nebo pořadí příslušnosti pro přiznání rodinných dávek v průběhu kalendářního měsíce, a to tak, že instituce prvního členského státu, která v daném měsíci začala vyplácet rodinné dávky, bude pokračovat až do konce měsíce. O datu ukončení výplaty ze své strany uvědomí instituci druhého členského státu, která od téhož data zahájí výplatu dle svých právních předpisů.

Článek 60 prováděcího nařízení rozvíjí postupy provádění článků 67 a 68 Nařízení č. 883/2004. Stanoví, že žádosti o rodinné dávky mají být adresovány příslušné instituci a že na všechny osoby v rodině se pohlíží, jako by bydlely v příslušném členském státě. Umožňuje druhému rodiči požádat o rodinnou dávku, pokud první rodič své právo neuplatnil. Je zde uložena povinnost instituci posoudit žádost s přihlédnutím ke všem faktickým a právním skutečnostem týkajícím se rodinné situace žadatele a shledá-li se být prioritní, poskytnout rodinné dávky dle svých právních předpisů.

Ve většině ustanovení článku 60 prováděcího nařízení je zakotvena povinnost aktivního přístupu ze strany instituce, nikoli osoby. Pokud se instituce domnívá, že v rodině přichází v úvahu i stát se sekundární kompetencí a že by mohl existovat nárok na vyrovnávací doplatek v druhém členském státě, uvědomí o tom žadatele a příslušné instituci druhého členského státu postoupí neprodleně jak žádost osoby o rodinnou dávku, tak své rozhodnutí o žádosti a výši přiznaných rodinných dávek. Pokud instituce, které byla předložena žádost, dojde k závěru, že její právní předpisy jsou použitelné, nikoli však na základě práva přednosti, přijme neprodleně prozatímní rozhodnutí o použitelných právních předpisech, žádost postoupí příslušné instituci druhého členského státu a uvědomí o tom žadatele. Jestliže instituce druhého členského státu, které je žádost postoupena, nezaujme do dvou měsíců postoj k prozatímnímu rozhodnutí vydanému institucí prvního členského státu, použije se prozatímní rozhodnutí a instituce druhého státu vyplatí rodinné dávky podle svých právních předpisů a o výši vyplacených dávek informuje instituci prvního členského státu. V případě, že instituce mají rozdílné názory na použitelné právní předpisy, postupuje se podle patřičných ustanovení článku 6 prováděcího nařízení a dávky vyplatí prozatímně instituce místa bydliště, za níž se považuje instituce místa bydliště dětí. Postup při vracení přeplatku vniklého v souvislosti s výplatou prozatímní dávky je uveden odkazem na článek 73 prováděcího nařízení.

Pracovní úrazy a nemoci z povolání

Předpisy EU o dávkách v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání jsou poměrně jednoduché a snadno pochopitelné. Jejich poskytování se v zásadě řídí obdobnými pravidly jako poskytování věcných a peněžitých dávek v případě běžných úrazů či onemocnění.

U věcných dávek - zdravotní péče platí, že:

  • při pobytu mimo stát pojištění, poskytne instituce v místě pobytu osobě nezbytnou zdravotní péči související s léčením pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v souladu s legislativou této země;
  • v případě bydliště mimo stát pojištění bude osobě poskytnuta tamní institucí plná zdravotní péče související s léčením pracovního úrazu nebo nemoci z povolání;
  • náklady za výpomocně poskytnutou péči budou instituci v místě pobytu či bydliště proplaceny institucí kompetentní z hlediska hrazení nákladů léčení pracovních úrazů a nemocí z povolání té země, kde je osoba pojištěna;
  • u pracovních úrazů existuje výhodnější úprava plánovaného vycestování za zdravotní péčí do jiného státu EU (mimo stát pojištění i bydliště) než v běžných případech. Stát pojištění totiž musí odsouhlasit plánované léčení vždy, pokud nemůže přiměřenou péči poskytnout sám v lékařsky ospravedlnitelné době (není tedy podmínkou, že musí jít o péči ve státě pojištění hrazenou);
  • v případě úrazu či nemoci z povolání, která se projevila během pobytu mimo stát bydliště, má osoba, za předpokladu předchozího souhlasu kompetentní instituce, nárok na úhradu převozu do státu bydliště. U příhraničních pracovníků (kde přichází tato situace v úvahu nejčastěji), není nárok na úhradu převozu do státu bydliště podmíněn předchozím souhlasem;

U dávek v hotovosti - peněžitých platí, že:

  • peněžité dávky jsou vždy vypláceny podle legislativy státu, kde je osoba pojištěna v okamžiku, kdy došlo k pracovnímu úrazu nebo k onemocnění nemocí z povolání, bez ohledu na místo trvalého nebo přechodného pobytu;
  • dávky se normálně vyplácejí kompetentní institucí státu, kde je osoba pojištěna. Tato instituce se nicméně může dohodnout s institucí ve státě trvalého nebo dočasného pobytu, že peněžité dávky bude vyplácet ona (toto nemá žádný vliv na výši dávek);
  • je-li výpočet peněžitých dávek založen na průměrném výdělku, započítávají se pouze příjmy, které byly vyplaceny za dobu pojištění podle legislativy státu vyplácejícího dávky;
  • je-li výpočet peněžitých dávek založen na standardních výdělcích, případně průměrných standardních příjmech, vezmou se v úvahu pouze standardní výdělky, popřípadě průměr standardních výdělků za doby pojištění podle legislativy státu vyplácejícího dávky;

V případě, že se u osoby projeví nemoc z povolání poté, co vykonávala činnost způsobilou vyvolat takovou nemoc ve více členských státech, jejichž předpisům v době výkonu práce podléhala, budou dávky v nemoci z povolání (ať už věcné či peněžité) vypláceny výhradně státem, ve kterém osoba vykonávala předmětnou činnost naposledy.

V případě, že již došlo k poskytnutí dávky z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo se dávky poskytují (ať již peněžité nebo věcné) a dojde ke zhoršení zdravotního stavu osoby, bude k výplatě doplatku k již poskytovaným dávkám povinná:

  1. pouze instituce, která dosud dávky vyplácela (vyplácí) za předpokladu, že osoba v jiném členském státě nevykonává činnost způsobilou zhoršit zdravotní stav, nebo
  2. instituce jiného členského státu, pokud tam osoba vykonává činnost způsobilou zhoršit zdravotní stav.

Z hlediska českého systému, kde neexistuje zatím samostatné odvětví úrazového pojištění, má nařízení vedle systému nemocenského pojištění, zdravotní péče a důchodového pojištění dopad i do oblasti upravované zákoníkem práce.

Osoba, která utrpěla pracovní úraz či se u ní projevila nemoc z povolání, má podle českých právních předpisů nárok jak na dávku nemocenského v případě pracovní neschopnosti, tak na zdravotní péči a popř. také na invalidní důchod, jestliže zůstala po úrazu invalidní. Tyto dávky jsou poskytovány ze stejného systému a ve stejné výši jako kdyby se nejednalo o pracovní úraz či nemoc z povolání. V rámci odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání podle zákoníku práce má však zaměstnanec ještě právo na náhradu škody od zaměstnavatele v podobě doplatku k dávkám sociálního zabezpečení, popř. na poskytnutí náhrady škody samostatně bez ohledu na dávky poskytované ze systému sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel je pro tyto případy ve smyslu Nařízení rovněž kompetentní institucí a na náhradu škody jím poskytovanou podle zákoníku práce se nahlíží jako na dávky z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání podle kapitoly 2, části III. Nařízení (ES) 883/04.

Povinnost odvádět pojistné v rámci odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je jistým druhem sociálního pojištění spadajícího pod koordinační pravidla stejně jako ostatní druhy pojištění (důchodové, nemocenské, zdravotní). Proto i pro něj platí pravidlo, že se odvádí do systému pouze jednoho státu (viz ustanovení o použitelnosti právních předpisů pouze jednoho státu v článku 11 a n. Nařízení (ES) 883/04) bez ohledu na to, v jakém vnitrostátním právním předpise je toto zakotveno.