Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Napsali o nás » Ostatní články - Archiv » Rok 2010 » Říjen:

Sto dnů ministra Jaromíra Drábka: Voliči mne chodí kritizovat i chválit (Právo)

Vláda, v níž jste se ujal funkce ministra práce a sociálních věcí, byla jmenována právě před sto dny, 13. července. Čekal jste, že si užijete sto dnů hájení?

Vláda nastoupila v době, kdy si žádný z ministrů sto dnů hájení nemohl dovolit. Byli jsme postaveni do velmi obtížné situace, se kterou jsme ale počítali. Nastoupili jsme v polovině července a okamžitě jsme museli začít připravovat návrh státního rozpočtu na rok 2011. To je práce, která se obvykle dělá už od května. Navíc nás čekal úkol ušetřit deset procent provozních výdajů státu a nastoupit trajektorii směrem k vyrovnaným veřejným rozpočtům. Návrh státního rozpočtu i doprovodné zákony, které ho umožní naplnit, jsou už předloženy Poslanecké sněmovně. Myslím, že to je za prvních sto dnů "hájení" dobrý výsledek.

Odboráři prohlašovali, že s vámi nemají osobní problémy, protože se znáte z tripartity ještě z dob vašeho působení v hospodářské komoře. Zatím vám ale "nadělili" například demonstraci a stávkovou pohotovost. Berete to osobně?

Neberu to osobně, nicméně netěší mne to. Já jsem skutečně předpokládal, že se na základě našich předchozích jednání podaří vytvořit atmosféru, kdy budeme věcně diskutovat o jednotlivých návrzích. To neznamená, že spolu musíme navzájem souhlasit, ale že budeme společně hledat východisko.

Jako ministr práce a sociálních věcí asi nebudete bodovat na žebříčcích popularity. Připravoval jste se nějak na úlohu "zlého muže"?

Ve chvíli, kdy byly po koaličních jednáních TOP 09 svěřeny resorty, v nichž se předpokládají skutečně významné strukturální změny, jako jsou ministerstva financí, zdravotnictví nebo práce a sociálních věcí, jsem to vzal jako výzvu. Smířil jsem se s tím, že některé kroky budou nepopulární. Ale k tomu nám voliči dali mandát a udělali to právě proto, že jsme otevřeně říkali: nemůžeme pokračovat v trendu, který byl nastolen v uplynulých letech.

Kdo vás častěji navštěvuje ve vaší poslanecké kanceláři? Vděční voliči proto, aby vám poděkovali, že důsledně prosazujete svůj program, anebo třeba státní zaměstnanci, aby vám "poděkovali" za chystané změny v tarifních platech?

Myslím, že tyto dvě skupiny názorů jsou celkem rovnoměrně vyvážené. Samozřejmě se ozývají lidé, kterých se navrhované kroky bezprostředně dotýkají. To je ale obecný lidský přístup: všichni víme, že se musí šetřit, ale ve chvíli, kdy se to dotkne konkrétně mé peněženky, samozřejmě nad tím nebudu jásat. Těm se snažím trpělivě vysvětlovat, že to není věc individuálního poškození konkrétního člověka, ale že je potřeba šetřit rovnoměrně. A pak chodí také lidé, kteří nám skutečně dali důvěru. Ti se spíše obávají, abychom neuhnuli, nerozmělnili ty kroky a skutečně dodrželi všechno, co jsme před volbami slibovali.

Dočká se někdy Ústecko, za které jste se dostal do Sněmovny, chvíle, kdy je na posledních příčkách žebříčku nezaměstnanosti vystřídá jiný region?

Pokud se vládě podaří naplnit kroky, které jsme si předsevzali, je tady velká šance, že se nám velmi výrazně sevřou ty rozevřené nůžky mezi severními Čechami nebo severní Moravou a ostatními regiony.

Doznívání recese a oživování ekonomiky znamená snižování nezaměstnanosti. Firmy se ale mezitím z úsporných důvodů naučily zvládat práci s menším počtem lidí. Vrátí se ještě někdy nezaměstnanost na předkrizovou úroveň?

Že se to firmy naučily, je přece správné! Česká ekonomika - doufám - nemá ambici být založena na levné pracovní síle. Je výborné, že firmy postupují v technologickém rozvoji a produktivitě práce - to je směr, kterým se má česká ekonomika ubírat. Že zároveň s tím musíme "lajnovat" to hřiště, aby to bylo motivační pro vytváření co nejvíce pracovních míst, je naprosto zřejmé. Úlohou státu je ale právě jen to lajnování, nikoli pomoc jednot -livým hráčům. Nebudeme tedy říkat: toto je správný způsob podnikání, tento obor chceme preferovat, tento region budeme podporovat nějakými nadstandardními dotacemi. To musí být aktivita jednotlivých podnikatelských subjektů.

Zaměstnancům jste už několikrát vzkázal, že nejlepší podpora, jaké se jim může od státu dostat, je podpora jejich zaměstnavatelů. Pro ty ale máte v návrzích na změnu legislativy připraveno například prodloužení doby, po kterou zaměstnanci vyplácejí nemocenské, na tři týdny. Čím je tedy ve skutečnosti podpoříte?

Vzhledem k délce legislativního procesu, jak je nastavena, je jasné, že během pěti měsíců není možné udělat nějaký zásadní obrat. Také jsme jasně deklarovali, že ty systémové kroky chceme směřovat k 1. lednu 2012. To, co souviselo s návrhem státního rozpočtu na rok 2011, byly skutečně parametrické změny, které měly zajistit výraznou změnu v chování státu při hospodaření se státními prostředky. Měli jsme dvě možnosti: jít cestou zvyšování daní, což jsme nechtěli, nebo zvolit právě prodloužení doby, po kterou vyplácí náhradu mzdy zaměstnavatel. Před dvěma lety, kdy bylo rozhodnuto o převedení části této náhrady na zaměstnavatele v prvních čtrnácti dnech, ušetřilo snížení pojistného zaměstnavatelům přibližně deset miliard korun. To, že příští rok budou zaměstnavatelé vyplácet náhradu tři týdny, ubírá z těchto deseti miliard polovinu. Stále ještě je to tedy proti předchozím letům velmi výrazně kladné opatření.

Osobně už jsem ve věku, kdy mne začalo zajímat datum odchodu do důchodu, i když je zatím relativně velmi vzdálené. Posunete mi je během svého funkčního období ještě dál?

Na to vám stoprocentně odpovědět nemohu. Je to věc, která souvisí s důchodovou reformou. Propočítáváme jednotlivé varianty. Je jasné, že chceme udržet průběžný pilíř důchodového systému, který se týká naší věkové kategorie. Pro lidi nad čtyřicet let, kteří už nemají možnost se zapojit do nově vznikajícího kapitálového pilíře, bude naprosto rozhodující. V dalších dvaceti letech tak musíme vytvořit předpoklady, aby průběžný pilíř byl dostatečně finančně vybaven. Předpokládám, že nadále budeme valorizovat důchody nejen o výši inflace, aby se jejich reálná úroveň nesnižovala, ale i o třetinu průměrné mzdy, aby se důchodci spolupodíleli na celkovém bohatnutí země. Proti jiným zemím máme velkou výhodu, že už před lety byl nastaven trend postupného zvyšování věku pro odchod do důchodu. To se teď zpětně ukazuje jako velmi prozíravé rozhodnutí a ocenění za to zasluhují všechny bývalé politické reprezentace. Mimo jiné nás to uchránilo před vášněmi, které se teď rozpoutaly ve Francii nebo před nedávnem v Řecku. Jestli ta trajektorie zůstane tak, jak je dnes nastavena přibližně do roku 2030, nebo v ní bude muset dojít ještě k nějakým úpravám, to se teprve ukáže. Já osobně si nemyslím, že by mělo dojít k nějakým razantním změnám.

Už dnes ale mají lidé z věkové skupiny 50+ velké potíže najít zaměstnání, pokud o ně přišli. Co pro ně udělá stát, který bude vyžadovat, aby každý občan pracoval ještě dlouho po šedesátce?

To je velmi závažná otázka, kterou neřešíme jen u nás v České republice. Je třeba k tomu říci dvě zásadní věci. Zaprvé už dnes není myslitelné, aby člověk po celou pracovní kariéru vystačil s tím, čím se jednou vyučil nebo co vystudoval. Pracovní kariéra je také o mnoho delší, než bývala před 50 léty. Dříve to byl problém baletek nebo letušek, dnes je to problém celospolečenský. Každý člověk to bude muset zvažovat při výběru své profesní orientace. Zadruhé tomu musí společnost čili stát jít naproti. Počítáme tedy v rámci aktivní politiky zaměstnanosti s rekvalifikacemi, doškolováním pro lidi, kteří potřebují změnit profesi. Proti současnému stavu to ale chceme mnohem více směrovat na konkrétního zaměstnavatele. V některých současných rekvalifikačních programech je totiž úspěšnost jejich absolventů na trhu práce jen mezi pěti až deseti procenty. Takže 90 procent vložených finančních prostředků nepřináší žádný efekt.

To ale znamená mnohem užší spolupráci s firmami a zároveň mnohem sofistikovanější nastavení jejich HR

To zcela určitě. Na druhé straně je pro to také potřeba vytvořit nutné předpoklady i na straně státu a úřadů práce. Musíme rozlišit ty, na které skutečně máme zaměřit pozornost, úsilí a finanční prostředky, tedy ty, kdo přistupují aktivně k hledání zaměstnání a jsou ochotni pro to i individuálně něco udělat, od těch, pro které být nezaměstnaný je životní styl. U těch pak musíme eliminovat možnosti nelegálního přivýdělku a chovat se k nim tak, že si tento životní styl zvolili dobrovolně.

Jenže tito lidé jsou většinou nezaměstnatelní, dlouhé roky po skončení školní docházky například zůstávají absolventy bez praxe. Jakou šanci budou mít na trhu práce?

Počítáme s tím, že by nám mělo pomoci výrazné rozšíření veřejné služby. To je způsob, jak tyto lidi - pokud ovšem nejsou pevně rozhodnuti, že se žádné aktivity nezúčastní - zatáhnout do toho běžného pracovního režimu. Jde nejen o to, dát jim alespoň nějakou práci, ale i o to, aby jejich děti viděly, že pracovat je normální. Bohužel například v některých regionech právě v Ústeckém kraji už vyrůstá generace dětí, které takový běžný životní rytmus neznají.

Teď jste se dotkl druhé části agendy MPSV, která se týká mimoekonomických opatření. Co chystáte v této oblasti?

Chceme velmi výrazně posilovat terénní práci a práci s rodinami. To je oblast, na kterou chci dát mnohem větší důraz nejen ve věcném, ale i finančním vyjádření. Probíhá například diskuse o tom, že u nás je velmi vysoká míra ústavní výchovy dětí. I to je důsledek nedostatečného důrazu na terénní práci. Kritizují to i nestátní organizace, jako je Fond ohrožených dětí, a musím říci, že mají do značné míry pravdu. Proto bych tu situaci chtěl velmi rychle zlepšit. Tak, aby do té nejdražší a bohužel i méně efektivní ústavní péče spadlo co nejméně dětí.

Zdroj: Právo

Autor: MPSV
Poslední aktualizace: 21.10.2010

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 20.10. 2017 000 07:22.