Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Napsali o nás » Ostatní články - Archiv » Rok 2008 » Říjen:

Petr Nečas: Rozhovor pro časopis Revue 50 + (Revue 50+)

Náš časopis má v názvu padesátku, začněme tedy nejprve u této věkové kategorie. V dnešní době lidé nad 50 let, a často i mladší, obtížně hledají zaměstnání, i když jsou odborníci a mají zkušenosti, které se nedají ničím nahradit.

Pane ministře, co může udělat Vaše ministerstvo, aby se situace změnila? Věková diskriminace je těžko postižitelná.

Myslím, že v mnoha ohledech je to otázka předsudku. Já naopak ze zkušenosti na ministerstvu vím, že nejlepší je vyvážené složení týmu, sám jsem nikdy nepodlehl kultu mládí, který teď je, snažím se motivovat lidi, aby zůstali. Takže tyto předsudky nesdílím, nicméně vím, že existují. Na druhé straně, situace se přece jenom postupně mění. Celá řada zaměstnavatelů si začíná uvědomovat, že člověk, který je zkušený, lidsky zralý, má odrostlé děti a váží si práce, to je přesně ten pravý spolupracovník, který má být. My proti předsudkům bojujeme mj. tak, že jsme vybrali několik kategorií, které považujeme na trhu práce za handicapované, a těm chceme pomocí nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti věnovat zvláštní pozornost. Jednou z těchto kategorií jsou lidé nad 50 let. Ještě bych možná dodal, že budoucnost pro padesátníky vypadá v tomto pohledu ještě lépe, protože tím, jak se mění demografický vývoj, bude poptávka po aktivních a práceschopných padesátnících s lety jenom narůstat.

Měnící se realitu odráží i připravované sociální reformy, v první řadě důchodová reforma. Její první etapa posunuje věk odchodu do důchodu na 65 let (od roku 2030). Nezvýší se tak nezaměstnanost? Jaké nabízí Vaše ministerstvo řešení?

Ano, to je logická otázka, mimochodem já teď mluvím také o sobě, protože toto se vtahuje také na můj ročník, já půjdu do penze v 64 letech a 10 měsících. Ve světle čísel - v roce 2030 bude o 750 000 lidí méně ve věkové kategorii práceschopných osob mezi 25- 64 lety - bude spíše poptávka po pracovní síle. My na to již pamatujeme i v důchodové reformě, kde jsou pobídky pro lidi, aby - budou- li chtít a budou- li ochotni - déle pracovali. Když někdo bude brát penzi a pracovat, bude se mu postupně navyšovat důchod. To stávající systém neumožňuje. Je tam i možnost souběhu, tedy že si člověk vyzvedne po dosažení důchodového věku poloviční penzi, bude dál pracovat a potom ta jeho výsledná penze - až přestane pracovat a vezme si plnou penzi - bude růst ještě vyšším tempem než v tom prvním případě, o kterém jsem mluvil.

Jaké kroky se plánují ve druhé a třetí etapě důchodové reformy?

Jsou směřovány k tomu, aby naši důchodci nebyli tak závislí na státem organizovaném důchodovém systému. V naší zemi je extrémně vysoká závislost důchodců na státních penzích - v průměru 95 % čistých příjmů důchodcovských domácností pochází ze státních penzí, což činí svým způsobem důchodce bezbranné vůči ekonomické situaci, rozhodování politické reprezentace a podobně. V západní Evropě je zvykem, že státní důchody představují v průměru mezi 70- 80 % příjmů, zbytek tvoří dodatečné důchodové nástroje, různé formy připojištění, penzijního spoření a podobně. My chceme právě v rámci druhé a třetí etapy povzbudit sektor penzijního připojištění, chceme, aby ten systém byl pro klienty bezpečnější a chceme také více motivovat zaměstnavatele, aby svým zaměstnancům do důchodového připojištění přispívali. Ve třetí etapě chceme otevřít diskusi o možnosti, že by si člověk mohl část peněz, které odvádí do státního systému, převést do soukromého fondu. Varianta vyvedení určitého procenta financí (3- 4 %) do spořících fondů by umožnila lidem, kteří mají průměrnou a vyšší mzdu - a kteří tudíž celý život odváděli i vyšší částky na důchodové pojištění, aby neabsolvovali tak výrazný příjmový pád.

V posledních letech určitě zaznamenala velký pokrok péče o nejstarší občany. Vznikají soukromá pečovatelská zařízení, která něco stojí, ale poskytují seniorům důstojné prostředí a slušnou úroveň péče. Je naděje, že se zlepší podmínky i ve státních zařízeních?

Tady musím zdůraznit, že státní zařízení dnes už nejsou, stát nezřizuje jeden jediný domov pro seniory, všechny jsou zřizovány kraji nebo obcemi, případně různými neziskovými organizacemi. My máme pouze 5 ústavů sociální péče, jedná se o vysoce specializovanou péči, kde jsou klienti z celé republiky. Jsem přesvědčen, že péče o seniory se zlepšuje, vidíte, kolik vyrostlo nových penzionů, domovů pro seniory, domovů důchodců, ústavů sociální péče Postupně se modernizuje i technické zařízení, a samozřejmě všude jsou klíčem lidé, kteří tam pracují. Je- li v místě, kam přijedu, nějaké zařízení pro seniory, nikdy ho neopomenu navštívit a vždycky se snažím si tam s lidmi popovídat. Myslím si, že jsou v drtivé většině spokojeni s tím, jak je o ně postaráno.

Jaké kroky dělá Vaše ministerstvo, aby podpořilo integraci seniorů s ostatní populací?

Dříve se stavěly gigantické velké domovy pro seniory, někde mimo normální zástavbu. Já si naopak myslím, že budoucnost je spíše v menších zařízeních, která jsou integrována do běžného prostředí, a my se snažíme tímto způsobem posunovat i investiční výstavbu. Chceme jít i cestou rozvoje sociálních služeb typu terénních a ambulantních služeb, protože musí být naším cílem, aby drtivá většina seniorů zůstávala ve svém přirozeném prostředí.

Pohlédneme- li do historie, vidíme, že zcela "primitivní" kmeny měly stáří ve velké úctě. Možná bylo jejich úzké propojení s přírodou zdrojem přirozené moudrosti. Robert Fulghum ve své knize Co jsem to proboha udělal zmiňuje africký kmen Masajů a úctu a obdiv, kterému se těší nejstarší členové kmene. Dá se nějak obecně charakterizovat společnost, která si uvědomuje hodnoty i zásluhy stáří a po zásluze je ctí? Bohužel se zdá, že stupeň civilizace není to správné kritérium.

Ano, je částečně pravda, že v mnoha ohledech současný kult mládí nepřispívá k úctě a ocenění seniorů. Pevně věřím, že se vše zase vrátí do nějaké rovnovážné podoby. Mimo jiné i tím, jak bude seniorů přibývat Už dnes se ale pohled na stáří posunuje. Já si pamatuji, jak jsem slyšel historku o známém spisovateli, básníkovi Svatoplukovi Čechovi, kterého, když slavil své padesátiny, oslavenci oslovovali "slovutný kmete". Dnes je takové oslovení padesátníka nemyslitelné!

Teď mi dovolte osobnější otázku. Jak vidíte sám sebe jako důchodce?

Tak já to budu mít okořeněné o několik specifických faktorů. Zaprvé tím, že mám čtyři děti, tak doufám, že budu dědeček mnoha vnoučat, zadruhé vzhledem k tomu, že jsem měl nejmladší holčičku ve svých 38 letech, tak ona bude v mém předdůchodovém a raném důchodovém věku ještě mladá žena, takže v podstatě budu mít kolem sebe ještě docela mladou hezkou ženskou. Jinak je můj pohled asi podobný jako u drtivé většiny lidí, člověk si hlavně přeje, aby mu sloužilo zdraví. Pak se může věnovat různým činnostem. Já jsem člověk, který se vždycky snažil být aktivní, je to jedna z věcí, které jsem si vštípil od svého dědečka. Ten aktivně pracoval do svých 72 let, on byl stolař - v Čechách je to truhlář, abych to přeložil - a vždycky mi říkal: "Synku, je lepší se zadřít, než zrezivět". To je heslo, kterým bych se rád ve stáří řídil.

Aby se člověk dožil vyššího věku v plné síle, musí o své zdraví aktivně pečovat. Najdete si i Vy sám při svém pracovním vytížení chvíli na relaxaci? Jak se bráníte všudypřítomnému stresu?

Tak to je dobrá otázka, protože tady jsou místnosti a stěny stresem nasáklé, takže člověk si uvědomuje nutnost relaxace. Moje tři největší relaxační faktory jsou sport, kultura, děti, i když přiznávám, že ten třetí z nich, tedy děti, je současně i stresový. Ale to je život, to myslím také všichni znají. Jinak moc rád plavu, jezdím na kole, snažím se o běžné kondiční cvičení. A protože moje nejmladší holčička je v předškolním věku, spojím díky dlouhé procházce příjemné s užitečným. Prostě se snažím fyzicky nechátrat, což není jednoduché, protože já jsem běžně v práci do 7, 8 hodin do večera. Času není mnoho a ta životospráva taky není nejlepší. Jednou z věcí, kterou málokdy stíhám, je oběd. Večer pak přijdete domů a vypukne plenění ledničky, "bílý sex", jak tomu říkáme.

Závěrem ještě jednu osobní otázku. Jak se s přibývajícími roky vyrovnávají Vaši rodiče?

Já i moje paní máme již oba dva rodiče v penzijním věku, byť v mladším penzijním věku, protože jsme měli mladé rodiče (podobně i já jsem se stal v mladém věku rodičem, protože můj nejstarší syn má 21 let, takže mám děti v širokém rozpětí věku od 6 do 21 let). Vyrovnali se s tím docela dobře, samozřejmě platí to základní pravidlo, hlavně ať slouží zdraví. Snaží se být aktivní, třeba teď si koupili nová treková kola a když se u rodičů zastavím, tak tam většinou tatínek není, protože je někde v cyklistickém dresu s helmou a maminka ho mobilním telefonem nahání, ať se vrátí, že přijel prvorozený syn. Tatínek se po hodině přiřítí ve zpoceném cyklistickém dresu, aby se se mnou viděl.

Takže nakonec hledá tatínek čas na Vás, a ne vy na tatínka?

Svým způsobem tomu tak je, ano.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší odpovědné práci.

Zdroj: časopis Revue 50 +

Autor: MPSV
Poslední aktualizace: 9.10.2008

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 18.10. 2017 000 20:20.