Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Napsali o nás » Ostatní články - Archiv » Rok 2007 » Květen:

Petr Nečas: Neděje se to na jiné planetě (MfD)

Druhým nedostatkem je, že na přípravu zákona o hmotné nouzi byl velmi krátký čas. Třetí zásadní věcí je, že jsme opět přehodili velký problém na pověřené obce. Ministerstvo řídí tak zásadní věci, jako je systém sociální péče, pouze prostřednictvím metodických pokynů obcím. Proto někdy i dvě města vzdálená od sebe patnáct kilometrů mají ve stejných kauzách zcela odlišný přístup. Poslední věc, kterou kritizuji, je, že zákon o hmotné nouzi je málo provázán s ostatními sociálními systémy, především státní sociální podporou. Také je malá vazba na trh práce a aktivní chování nezaměstnaných.

Připravíte vlastní návrh sociální reformy?

Chceme připravit návrh na principu negativní daně. Jedním z nedostatků našeho sociálního systému je, že je stanovena hranice, kterou když překročíte třeba jen o pár desetikorun či stovek, přijdete o určitou část finanční podpory. Jste de facto demotivován, abyste přesáhl jistou úroveň příjmu. Chceme, aby se lineárně snižovala výše sociálních dávek s tím, jak rostou vaše příjmy. Aby byla větší motivace zvyšovat svoji životní úroveň a své příjmy vlastní aktivitou.

Podle analýzy sociálně vyloučených lokalit, kterou si loni nechalo ministerstvo práce a sociálních věcí zpracovat, žije v Česku okolo 80 000 lidí v podmínkách sociálních ghett. Jak s analýzou budete pracovat?

Samozřejmě že s ní pracovat budeme. Musím říci, že nesouhlasím s tím, že problematika sociálního vyloučení u nás získává silný etnický podtext. Že je uměle spojována jen s problémy romské komunity. Problematika sociálního vyloučení je širší, nemá etnický základ.

Jaká opatření budou vycházet z dat, která analýza obsahuje?

Jsem přesvědčen, že správným krokem je snaha zabránit ghettoizaci. Teď mluvím obecně, myslím vyloučení starých lidí, romské komunity, všech, kterým hrozí sociální izolace. Musí nastoupit velice intenzivní terénní sociální práce - ze strany veřejné správy i ze strany neziskových organizací. Musíme mít snahu komunity ohrožené sociálním vyloučením integrovat do společnosti.

A další opatření?

Jedním z problémů sociální administrace v naší zemi je její obrovská roztříštěnost. Část systému je spravována Českou správou sociálního zabezpečení, část úřady práce a část pověřenými obcemi. Jestliže chceme s klientem provádět intenzivnější a kvalitnější sociální práci, musíme sjednotit výkon státní správy vytvořením jedné instituce, takzvaného Národního úřadu pro zaměstnanost a sociální správu. Zákon chceme schválit v příštím roce, aby úřad fungoval od 1. ledna 2009. Zreformujeme sociální systém, zjednodušíme ho, zmenšíme počet jednotlivých sociálních dávek, zpřehledníme je a převedeme je pod tuto jednu instituci. Chceme nastavit celý systém tak, aby lidi motivoval k aktivnímu chování. Sociální systém v našem pojetí nemá dělat z občana klienta, ale má dát člověku v nesnázích druhou šanci.

Vláda má ve svém programovém prohlášení plán na vznik agentury pro sociální začleňování. Jak bude agentura vypadat?

Pracujeme na tom velmi intenzivně ve spolupráci s paní ministryní Džamilou Stehlíkovou. Chceme mít výkonný implementační prvek, který bude mít na starosti problematiku romské komunity, ale já bych raději viděl i obecně problematiku sociálního vyloučení jako takového. Zda formálně bude tato agentura pod ministerstvem, nebo pod Úřadem vlády, považuji za druhořadý problém.

Bude se tedy jednat o státní instituci?

Je to jeden z modelů. Druhý model je nabízet službu prostřednictvím nějaké nevládní organizace. Pak by to ale znamenalo, že zaměření agentury by bylo užší, zřejmě by se týkalo pouze problematiky sociálního začleňování romské komunity.

V Česku nyní působí ve státních službách nebo neziskovém sektoru dvě stě až tři sta terénních sociálních pracovníků. Není to málo?

To je hodně málo. I analýzy, které máme od sociálních odborů na obecních úřadech, ukazují, že vzhledem k velkému administrativnímu zatížení jim zbývá zhruba jen pětina času na skutečnou práci s klientem.

Co je lepší investice? Kamerový systém, který instaluje nejedna obec ve vyloučených lokalitách, nebo terénní sociální pracovník?

Určitě je lepší terénní sociální pracovník, ale za situace, kdy už dochází ke kriminálním činům, bych nezavrhoval ani kamery. Ty se ukazují právě v prevenci kriminality jako docela úspěšný krok, ale mělo by se jít cestou: sociální pracovník, pak případně kamerový systém.

Jak hodnotíte současný přístup obcí a samosprávy k sociálně vyloučeným lidem, zejména v oblasti bytové politiky?

Je velmi rozdílný. Musíme přiznat, že obce jsou v mnoha ohledech hozeny státem do vody. Stát často neprojevoval zájem o řešení a v podstatě se stavěl k obcím stylem: poraďte si, jak chcete. Někdy si s tím obce poradily velmi krkolomně, a proto bych přivítal jednotnou státní politiku.

Mnoho měst postupovalo takto: sociálně slabé lidi vystěhovala do místa na okraji města a nevymáháním nájemného přispěla k jejich předlužení. Zdevastovanou lokalitu posléze za pakatel odprodala zájemcům i s pohledávkami. Těm stačilo jen exekvovat dávky nájemníků, případně celý dům vystěhovat a rekonstruovat. Sociální dávky tak končí v kapsách "podnikatelů"...

Vždy je základ v lidech. Je rozdíl, zda se zadluží proto, že nemají příjem, anebo proto, že ty peníze "rozfrcají" v hracích automatech.

Záleží přece na podmínkách, které obce pro své občany nastaví. V sociálně vyloučených lokalitách žijí lidé způsobem, jaký jste naznačil - neumějí hospodařit s penězi, utrácejí je nevhodným způsobem...

Podmínky může v budoucnosti nastavovat stát. Tím, že bude mít sjednocený metodický postup. Vedle intenzivní sociální práce se bude více snažit předcházet neplatičství například využitím institutu zvláštního příjemce dávky. Ale nikdy by neměl vzniknout především u lidí v aktivním věku pocit, že se o ně společnost postará, aniž oni vyvinou jakoukoliv aktivitu.

Ale bytovou politiku měst nezařídí stát.

To je samozřejmě otázka obcí a měst, jejich bytové politiky. V oblasti sociálního bydlení by měly zkoumat sociální potřebnost, aby městský bytový fond nebyl obýván lidmi, kteří ve skutečnosti sociální bydlení nepotřebují.

Přesto se z bytové politiky na obecní úrovni v mnoha místech stal byznys. Dochází ke skupování bytů s předluženými nájemníky. Dá se s tím něco dělat?

Velmi komplikovaně. Tady je třeba úzké spolupráce obcí a měst, a to i mezi sebou, aby například nedocházelo k vyvážení problému do okolních obcí. Stává se, že město zakoupí byty v jiném městě a tyto lidi tam přestěhuje. To je věc, která problém neřeší, jen ho přesouvá jinam podle zásady škatulata, hejbejte se.

Mluvíte o tom, že sociálně vyloučení lidé budou muset projevit nějakou aktivitu. Ale jak najít uplatnění pro lidi s nízkou kvalifikací, pro Romy diskriminované na trhu práce, a to zejména v místech s vysokou nezaměstnaností, jako je sever Čech a Moravy, kde jich žije nejvíce?

Tady je velká možnost dobrovolnické práce. Chceme lidi motivovat pro vyplácení sociální podpory právě prací, třeba v oblasti údržby, úklidů a podobně. Zavedeme systém bonifikace za tuto aktivitu. To je jednoznačná pobídka, aby lidé jen pasivně nevyčkávali, ale dali najevo okolní společnosti, že nejsou pouze příjemci sociálních dávek, ale že si to takzvaně chtějí odpracovat.

A co s prací načerno? Člověk, který legálně pracuje za 13,5 tisíce hrubého, si domů odnese málo přes osm tisíc korun. Pokud bude pracovat načerno, vydělá si víc a k výplatě na ruku mu navíc zůstanou i dávky přes tři tisíce korun. Co uděláte, aby se zaměstnavatelům nevyplatilo nelegální zaměstnávání a lidé si chtěli hledat legální práci?

Práce načerno velmi deformuje český pracovní trh, ale i český sociální systém. Je tu velká část lidí, u nichž kombinace práce načerno a sociální podpory umožňuje relativně spokojenou existenci. I legálně získané zaměstnání by muselo být hodně vysokým příjmem, aby vůbec dokázalo konkurovat kombinaci příjmů ze sociální podpory a práce načerno. Musí vzniknout přísný systém postihů za práci načerno - jak toho, kdo zaměstnává, tak toho, kdo se nechá zaměstnat.

Lidé si často myslí, že jejich města se sociální vyloučení netýká...

Chceme, aby o problematice sociální inkluze bylo co nejširší povědomí. Povědomí o nebezpečí sociálního vyloučení musí být stejné jako povědomí například o týrání dětí a podobně. Člověk má pocit, že se to děje někde jinde, na nějaké jiné planetě, a přitom se to může klidně dít ve vašem městě, ve vaší ulici, ve vašem domě.

Autor: Martin Šimáček

Autor: MPSV
Poslední aktualizace: 14.6.2007

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 24.10. 2017 000 11:40.