Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Napsali o nás » Ministryně v médiích » Rok 2015 » Červenec:

Michaela Marksová: Rozhovor - NADÁVAJÍ MI. NO A CO? (Reflex)

Vypadalo to na atypický rozhovor. Ze služebního auta před redakcí Reflexu nejprve vyskočila dvě děvčátka, pak tajemnice a nakonec i ministryně práce a sociálních věcí MICHAELA MARKSOVÁ (46). Politika sem, politika tam, obě dámy jsou matky a dětem právě skončila škola. Během rozhovoru jsme se stihly najíst, ministryně odpovědět po telefonu jiné novinářce na otázky týkající se dávek na bydlení, druhé dceři dát – opět po telefonu – odpolední příděl pokynů. A pak zase zpátky do úřadu. Když se to tak vezme, byl to vlastně úplně normální rozhovor s političkou o ženách, kvótách, Řecku, Rusku, uprchlících… jen trochu v kalupu.

NEJVÝŠE POSTAVENÁ ČESKÁ FEMINISTKA MARKSOVÁ: ŽÁDNÉ PITOMOSTI SI NEVYMÝŠLÍM

- Jste ministryní půldruhého roku. Kolikrát jste si už pomyslela: "Mám to vůbec zapotřebí, seknu s tím"?
To jsem si nikdy neřekla. Vážně. Moc dobře jsem věděla, do čeho jdu.

- Takže vás novináři nebo voliči nijak nedráždí, když vás kritizují nebo vám i nadávají?
Jasně, že dráždí. Ale dlouhé roky jsem byla "ta feministka" a jsem na rozdíl od jiných už zvyklá, že mi lidé nadávají.

- Uvědomujete si, že jste nejvýše postavenou českou feministkou?
Ne, to si neuvědomuji. Ačkoli, když o tom přemýšlím, právě Reflex mi to na začátku ministerské dráhy nepříjemně připomněl.

- Čím?
Článkem, který mimochodem pohoršil moji chudinku matku. Udělali se mnou běžný rozhovor ilustrovaný velkou fotomontáží, jak sedím v sexy korzetu s nohou na klíně Karla Marxe. Což o to, mně to bylo fuk, ale moje máma si myslela, že jsem se v korzetu nechala vyfotit, takže mi hrozně vynadala. Vůbec ji nenapadlo, že takovou věc nemusím schválit.

- V korzetu teď nebudete. Zeptám se jinak: máte novou kolegyni, ministryni školství. Premiér ji kdysi představil veřejnosti slovy "další žena do vlády". Nepřipadalo vám to trošku ponižující, myslím to zdůrazňování pohlaví?
Hm, já to tak nebrala. Premiér Sobotka přece mluvil i o odborných schopnostech paní kolegyně Valachové. To, že je žena, měl být jen bonus navíc, když je nás žen ve vládě tak málo.

- Vy nějak vnímáte, že jste ve vládě jiný element než kolegové muži? Udělaly jste už nějakou ženskou údernickou buňku?
Buňku jsme neudělaly, to jsme ještě nestihly. Ale samozřejmě že ten rozdíl někdy vnímám, i když jsem na mužskou převahu zvyklá. Dám příklad. V naší sociálně demokratické vládní skupince, v níž jsem jedinou ženou, jsme jednou probírali téma domácích porodů. Říkala jsem kolegům: Podívejte, já mám takové zkušenosti, že se těm matkám ani nedivím, když chtějí rodit doma. Pokud nenatrefíte na skvělou porodnici, bývá zkušenost strašně nepříjemná. Já bych sice doma nerodila, ale tak ty ženské, proboha, nechte být, je jich jen pár, tu podporu jim dopřejte… a v tu chvíli kolegové začali oponovat, že oni přece byli se ženou v porodnici a bylo to v pohodě. Tehdy jsem pochopila, že kdybychom se už vážně dohadovali o návrhu zákona, tak ženský hlas setsakra chybí. Oni ti chlapi klidně tvrdí, že všechno je v pohodě, protože zavítali do porodnice jako doprovod. To snad nemyslí vážně!

- Vy tedy vnímáte, že jste ve vládě "za ženu"?
No ano. V některých chvílích určitě. Uvedu další příklad. Debatovali jsme jednou o evropském záměru, v němž šlo o zvýšení mateřské podpory až na sto procent předchozího výdělku ženy. A já říkám: Vysokoškolačky se vám v Evropě na rození dětí vykašlou, protože je ponižující, jak hluboko se svými příjmy spadnou, zůstanou-li po porodu s miminkem doma. Platily přece sociální pojištění, tak jim tu dávku ve výši původního příjmu dejte. Rozhořela se vášnivá debata s lidovci, že ženy přece nerodí pro peníze… a zase to byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak jsou ženy v politické debatě zapotřebí. Chlapi leckdy kafrají blbiny, protože tu ženskou zkušenost nemají.

- Všimla jsem si, že z veřejného prostoru mizí vaše dvojjméno Marksová-Tominová, váš mluvčí vás představuje jen jako Marksovou. To je záměr?
Jen čistě praktická záležitost. V "pravěku", kdy jsem se vdávala, si ženská nesměla nechat obě příjmení. V té době jsem odjela s manželem do Velké Británie a pak se vrátila, tak aby lidé kolem mě věděli, že jsem to já, používala jsem raději obě příjmení. V občance mám jen Marksová. Teď jsem tu Tominovou kvůli jednoduchosti zase škrtla.

- Čili původně ta dvě příjmení nebyla žádným znakem emancipace?
Samozřejmě že ne. Ale na druhé straně mi ta dvě příjmení připadala přirozená. Jako Tominová jsem se přece narodila.

- Několik let jste pracovala v ženské organizaci Gender Studies. Tehdy jste se rozhodla, že budete feministkou?
Ne ne, s tím jsem tam naopak už šla pracovat.

- A kdy jste si tedy uvědomila, že ženy a jejich práva budou tématem vaší kariéry? Něco vás naštvalo?
Nějakou náhodou jsem v devadesátých letech potkala pár žen včetně emigrantek, jež se vrátily zpět do republiky a které to tady začaly dělat. Tenkrát jsem si ještě říkala, že zdejší, postkomunistické ženy jsou rovnoprávné, my přece žádný problém nemáme. Pak jsem byla s manželem v Anglii, kde studoval… ale to už jsem stokrát vyprávěla…

- Nevadí, zkuste ještě jednou.
Byla jsem po vysoké škole, v Anglii jsem se učila jazyk. Ale zjistila jsem, že se na mne někteří lidé dívají divně, myslí si, že jsem žena v domácnosti, a já tu kategorii vůbec neznala. Moje matka pracovala, moje babička pracovala a můj otec vždycky už i za totáče říkal, že bytostně nesnáší ženské, které se snaží zůstat doma. Po návratu z Anglie jsem si začala hledat práci. Byla to doba, kdy všude brali každého, kdo měl vysokou školu a uměl jazyky. Jenže mě nebrali! Uměla jsem sice anglicky, německy, měla jsem vysokou, přesto mě pořád tlačili na místa asistentek. Mí spolužáci, kteří jazyky ani neuměli, dobrou práci v oboru dostávali. Nejprve jsem si myslela, že mám nějaký zádrhel v životopise, chyba je ve mně, ale pak mi došlo, že je to klasika... nojo, jsi ženská, budeš rodit, tak nazdar, budeš asistentka.

- Z pohledu těch šéfů to bylo možná logické, ženy odcházejí na mateřskou, musejí pak za ně na pár let hledat náhradu…
Ale mně bylo tenkrát pětadvacet, rodit jsem fakt nechtěla! Byla jsem z toho děsně otrávená.

- A myslíte si, že po těch letech ženy stále potřebují nějaké kvóty, jež vy osobně prosazujete, aby uspěly?
Kvóty jak kde. Já prosazuji kvóty jen na kandidátkách politických stran. Tam jsou nutné. Kvóty ve firmách neprosazuji, jen jsem souhlasila s návrhem Evropské komise. Ta by chtěla kvóty ve velmi omezené míře pouze pro dozorčí rady firem kótovaných na burze, což by se u nás týkalo jen nějakých pěti firem, a to ještě postupně. To říkám, abychom si rozuměly, aby mě zase někdo neobviňoval z bůhvíčeho.

- Shodou okolností jsem právě četla, že za poslední tři roky u nás přibylo třicet tisíc podnikatelek, což je středoevropská rarita. A šéf Asociace malých a středních podnikatelů Havlíček k tomu podotkl, že ženy jsou mnohem odolnější a aktivnější než muži. I tak si myslíte, že se bez podpůrných kvót neobejdou?
Ale ty ženské to dělají i proto, že podnikání je pro ně východiskem z blbých podmínek, jež tady mají. Podnikají proto, aby mohly sladit pracovní a rodinný život, když jim k tomu stát dává tak mizerné podmínky.

- V čem mizerné? Podle řady studií český stát podporuje rodiny ať už dávkami, daňovými odpočty, či dlouhou rodičovskou docela dost.
Ale nepřímá podpora je špatná! Chybějí školky, jesle. Dlouhá rodičovská není podpora slaďování rodinného a pracovního života, spíš naopak. A přídavky na děti? Těch pár stovek myslíte? Dětské přídavky jsou strašně nízké, dosáhnou na ně jen nejchudší rodiny. Zrovna dnes jsme měli pracovní debatu a konstatovali, že ty úplné klasické rodiny s dětmi to tady příšerně odnášejí.

- Čili vy byste přídavky ještě zvýšila?
Jistě. Nějakých pár stovek sotva zaplatí dětem obědy ve škole. Ale hlavně bychom měli víc podporovat oroškolky, částečné úvazky, práci z domova. Pokud ženy s dětmi chtějí pracovat, tak ať jim to zaměstnavatelé umožní.

- Poslední dobou se vyrojila řada názorů sociologů a psychologů, že ohroženým druhem jsou spíš muži, které ty vzdělané, samostatné ženy zakrátko převálcují i bez kvót…
A já čekám tedy na ten válec! Kde se to projevuje? V tom, že chlapi vydělávají pořád víc než ženské? V tom, že vysokoškolsky vzdělané ženy mají mnohem horší platy, protože jsou na blbejch pozicích? A pokud někteří muži mají problém se vzdělanými samostatnými ženami, tak tu společenskou změnu zkrátka budou muset dohnat.

- A vy byste byla ministryní, kdybyste nebyla žena?
A vy si pamatujete, jak jsem k tomu přišla? Několik mužů přede mnou post odmítlo, jinak bych ministryní vůbec nebyla. Premiér začal shánět ženu až poté, co ho kritizovali, že tam žádné nemá. Byla jsem nakonec jediná, kdo v sociálním resortu kdysi pracoval, a byla jsem i ve stínové vládě ČSSD pro lidská práva a rodinu, mluvila jsem často o dětech. Čili moje ministerská kariéra je naprosto typická – i řada zahraničních studií potvrzuje, že ženy nebývají první volbou, ale až druhou, když ta první, mužská, nevyjde.

- Kde se vzal váš příklon k sociální demokracii? Vyrůstala jste v levicové rodině?
Jednoznačně, ze všech stran.

- Váš strýc a jeho žena byli chartisté. Do Británie odešli, když jste byla ještě dítě. Poznamenalo vás to nějak? Vaše příští názory?
Naše rodina měla vždy levicové názory. Pro naši rodinu pronásledování dování strýce a tety n neznamenalo, že vše levicové je špatné, ale že špatný je režim.

- Pamatujete si to?
Velice živě. Bylo mi deset jedenáct, když odešli na Západ a byli zbaveni občanství. Byla to pro nás další velká křivda ze strany režimu. Můj otec je ze čtyř bratrů a zhruba v téže době jako Julius Tomin emigroval i další jeho bratr.

- Přezdívá se vám Marksleninová nebo Marskengelsová. Víte o tom?
Jasně, vím. Je to zřejmá kombinace jména a aktivity na levé části politického spektra. Mně to nevadí, ale můj manžel, který je ten Marks, to vysloveně nesnáší. Celé dětství i pubertu se mu posmívali: "Haha, kde máš Engelse?" Ale teď dostal v práci tričko, na němž je Karel Marx a herec Bud Spencer, což má být slovní hříčka s anglickou módní značkou, a je děsně vtipné.

- Možná vaši přezdívku způsobila jednoduchá asociace, že se snažíte napravovat svět, nutíte lidem svou levicovou představu ideální společnosti.
No to by mě zajímalo, co komu vnucuju! Ale hlavně to, co říkám, je v západní společnosti naprosto normální. Nevymýšlím si žádné pitomosti. Spíš mě udivuje, že když řeknu něco, co by klidně řekla i Angela Merkelová v Německu, tak tady mě pomalu obviňují, že jsem ultralevicová. To považuji za úplně absurdní. Zajímalo by mě, co z mých návrhů je sociálním inženýrstvím.

- Třeba ony kvóty…
No dobrý, ale to jsme si tady nevymysleli.

- Anebo povinná rodičovská dovolená pro otce.
Ale to byla děsná dezinterpretace v médiích. Žádnou povinnou otcovskou jsem nenavrhovala, nikomu ji nevnucovala. Pokud by jí otec využil, tak by jí využil, pokud ne, tak ne, tečka. Jen jsem jako nezkušené trdlo vysvětlovala, jaké existují možnosti: buď vezmeme naši tříletou rodičovskou dovolenou a z ní ukrojíme pár týdnů pro otce, anebo vezmeme tu čtyřletou a z ní ubereme, případně k té tříleté cosi pro otce naopak přidáme… zkrátka, že existují různé varianty. A z toho pak byly ty nadpisy o nucené otcovské dovolené. To je blbost.

- Váš muž byl s dcerami na otcovské?
Ne, formálně ne. To by se nám nevyplatilo

- Uvědomují si ženy, že by v případě zavedení otcovské dovolené už nedostávaly po eventuálním rozvodu téměř automaticky děti do své péče?
Samozřejmě, to by byl automatický důsledek. U nás máme velký problém s řadou otců, kteří se domáhají svých práv, přitom s těmi malými dětmi prakticky nebyli. Soudy jim je pak logicky do péče nesvěřují. Ale pokud se tátové a mámy o rodičovskou dovolenou aspoň trochu podělí, změní se přirozeně i svěřování dětí do péče po rozvodu. Tím, že muži nebývají s dětmi tolik jako matky, mají k nim i slabší vztah. I proto hodně z nich neplatí alimenty. Všichni tátové, kteří na rodičovské byli, si pochvalují, že jejich vztah s dětmi i v rodině je úplně jiný, mnohem lepší.

- Paní ministryně, začíná rozpočtová sezóna. Sociální resort je nejbohatší…
… ano, nejbohatší "průtokový ohřívač"…

- … jistě. Ale představte si, že by vám kolega Babiš dal, co byste chtěla. O kolik miliard navíc by to ideálně bylo?
Tak o patnáct dvacet miliard navíc, dejme tomu.

- Jenže každé další peníze jsou na dluh. Vy také doma hospodaříte s dluhem?
Snažíme se nehospodařit s dluhem, kromě hypotéky. Jenže já vím, že mi ty peníze Babiš nedá. Nejsem ekonom, ale ukažte mi v Evropě stát, který žádné dluhy nemá.

- Jenže na každého z nás včetně dětí už připadá dluh 176 tisíc korun. A až ty děti vyrostou, budou muset dluh splácet. To je správné?
Jsme stát s tradičně silným veřejným sektorem. Je lepší mít veřejný dluh – jenž mimochodem není na evropské poměry ještě tak velký –, než abychom se dostali do situace, kdy tu budou ti nejchudší za nějakým plotem, protože jim nic nedáme. Určitě si myslím, že se dá šetřit, ale obecně – tady u nás se strašně peněz rozkrade.

- ČSSD stále říká, že se má někde někomu přidat. Máte vy nějakou oblast, kde byste mohla naopak říci: Ubrat?
Já neříkám, že se má jen přidávat. To ne. Určitě se dá ubrat v dávkách na bydlení, kam teče 13 miliard ročně a peníze končí v kapsách soukromých majitelů ubytoven, kteří je vesměs šíleně předražují. Když zavedeme systém sociálního bydlení, ušetříme. Lze se i lépe bránit rozkrádání veřejných financí. Odhady bývaly před nástupem naší vlády nějakých sedmdesát miliard ročně! A také by se měla stanovit mnohem přísnější pravidla na existenci daňových rájů, kam se vyvádějí šílené sumy. Pořád se mluví jen o zneužívání dávek, přitom počet zneužívačů se odhaduje zhruba na čtyři procenta. Tady se sice dá cosi ušetřit, to ano, ale daňové ráje jsou řádově větší problém. Dají se lehce vymyslet opatření při vypisování veřejných zakázek, aby peníze zůstávaly tady, a ne je škudlit na chudácích důchodcích.

- Kromě státního dluhu odkazujeme dětem i uživení nás, budoucích penzistů. Za čtyři desítky let budou podle Bruselu jednoho penzistu "živit" už jen dva pracující, třeba vaše dcery. ČSSD přitom zrušila druhý penzijní pilíř, do něhož lidé přidávali i své soukromé peníze.
Především nesouhlasím, že lidé cosi přidávali, protože druhý pilíř neskutečně vykrádal ten první, veřejný solidární. Vytuneloval zhruba půldruhé miliardy z veřejných peněz, v tom byl ten vtip. My uděláme změny ve třetím, dobrovolném pilíři, aby si v něm lidé mnohem více spořili a peníze pak nevybírali před důchodem jako dneska a nekoupili si za ně třeba novou kuchyňskou linku.

- A vy si myslíte, že to bude stačit, když už je nyní v penzijním systému sekyra padesát miliard ročně?
Víte, mě fascinuje, že kdekdo klade ty "šetřící" otázky zrovna našemu resortu. Podívejte se jinam, třeba kilometr dálnic máme dražší než v Německu! Tady je tolik problémů, tolik prvků, které zatěžují veřejné rozpočty prachobyčejným rozkrádáním, tak proč pořád mluvit jen o našem resortu?

- Přece jen ještě u vašeho resortu zůstaňme. Stát podporuje i zaměstnávání hůře zaměstnavatelných lidí. Ale zkoumá někdo, kolik z nich si místo také udrží, když firmě podpora skončí?
Zkoumá, ale je to různé. Buď tam ten člověk zůstane, anebo, pokud nezůstane, má mnohem větší šanci uchytit se jinde. Pořád mi připadá lepší, když stát nějakými podporami či úlevami motivuje k zaměstnávání lidí, než je nechat sedět doma. Je to výhodnější jak ekonomicky,

- V nadsázce, jen aby se nám nestalo, že časem žádná firma nezaměstná člověka bez nějaké podpory, slevy na pojistném či daňové úlevy státu.
Toho se nebojím.

- Kromě ministryně jste i místopředsedkyní vládní strany. Neslyšela jsem vás, že byste se nějak výrazněji vyjadřovala k aktuálnímu politickému dění. Proč?
Nerada se vyjadřuji k věcem mimo můj obor jen proto, abych vypálila názor a byla hodně vidět. To nedělám a dělat nebudu.

- Zkuste to aspoň ve zkratce, prosím. Myslíte si, že by zadlužené Řecko mělo zůstat v eurozóně za jakoukoli cenu?
Řecko by v eurozóně zůstat mělo — s pomocí Unie, samozřejmě. Ale musí to být i na nich, určitě bych se dívala, co vydávali na armádu. Nemyslím si však, že by evropská pomoc měla být bezpodmínečná.

- Je podle vás Putinovo Rusko hrozbou?
Rozhodně jsem vůči Rusku velmi opatrná.

- A sankce jsou podle vás v pořádku?
Sankce jsou na místě, ale musí je dodržovat všechny státy Evropské unie. Ovšem když byla debata na podzim, tak mi vadila určitá nerovnoměrnost… zkrátka, aby se nestalo, že my sankce dodržíme, ale jiní jim budou chtít prodat dejme tomu lodě. To by mi připadalo velmi problematické.

- Evropa čelí uprchlické vlně. Měli bychom exulanty přijímat a podporovat?
Ano. Ale opravdu se mi nelíbí, jak se s ochranou vnějších evropských hranic vypořádávají hraniční státy, například Itálie, a jak se sem lidé dostávají s pomocí organizovaného zločinu. Také je varující, jak evropské státy doteď zvládaly, či spíš nezvládaly takzvaný multikulturalismus. Myslím, že se na integraci prostě vykašlaly. Nějakých deset patnáct let si sbírám články ze zahraničních novin, jež popisují situaci žen v některých přistěhovaleckých komunitách. Vlády si zkrátka myslely, že se ti lidé sem přistěhují, necháme je být a oni tak nějak sami od sebe přijmou zdejší kulturu. Kdepak. A často to byly ženské organizace, které upozorňovaly, že to tak není, jenže politická garnitura to ignorovala.

- Co konkrétně myslíte?
Mám na mysli ty nejrůznější vraždy ze cti, což je chladnokrevný a promyšlený čin rodiny, a soudy třeba v Německu či Británii řekly: "Nóo, tak to bylo v afektu, je to jiná kultura, tak jim dáme mírné tresty…" Jsem v tomto ohledu velmi skeptická a nelíbí se mi, že tu situaci západní státy nezvládly.

- A zvládneme ji my?
Jen v případě, že s každým uprchlíkem budeme intenzívně pracovat. Je to úplně stejné, jako když říkám, že se má pracovat s vyloučenými komunitami. Některé obce to dokážou, ale o nich vůbec neslyšíme. Ti, kdo na věc kašlou, nechají Romy v nějakém ghettu, nejvíc křičí a říkají: "Státe, pomoz, státe, musíš." S uprchlíky je to podobné. A když už jsme si povídaly o mužskoženském světě, musím připomenout, že mluvíme o uprchlících ze zemí, jejichž kultura je často brutálně antiženská. My budeme muset setsakra trvat třeba na tom, aby holčičky chodily do školy, žádné zahalování po jejich první menstruaci, žádné náboženské zvláštnosti při vzdělávání. Máme nějaká pravidla a musí je dodržovat každý. Musíš chodit do školy, jinak nedostaneš sociální dávky, jdeš zahalená do školy, nedostaneš je také… Jestli to nebudeme dělat, jestli na svých pravidlech nebudeme za každou cenu trvat, tak to nebude dobré.

- A vy se doma s manželem, jenž je náměstkem vicepremiéra Bělobrádka, bavíte o politice?
Vždycky jsme se bavili. Jsme si názorově hodně podobní. On je taky hodně sociálně zaměřený a ani kvůli kvótám se nepřeme. Ale teď se snažím podobným debatám doma vyhýbat, protože to poslední, co chci večer rozebírat, je politika, to fakt ne.

MICHAELA MARKSOVÁ-TOMINOVÁ (20. března 1969) vystudovala přírodovědeckou fakultu UK. V polovině 90. let byla redaktorkou časopisu Cosmopolitan, poté pracovala ve společnosti Gender Studies. Na počátku století vedla odbor rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí, pak i odbor rovných příležitostí ministerstva školství. Do ČSSD vstoupila v roce 1997, byla místostarostkou Prahy 2. Ve stínové vládě ČSSD působila jako mluvčí pro lidská práva, rovné příležitosti a rodinu. Vloni se stala ministryní v Sobotkově vládě, letos i místopředsedkyní ČSSD. Ve straně patří s Bohuslavem Sobotkou k tzv. moderní levici. Dlouhá léta se vyjadřuje k postavení mužů a žen ve společnosti, prosazuje kvóty, sociální bydlení, zálohové výživné i růst minimální mzdy. Je spoluautorkou knihy Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy a autorkou knihy Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se. Pro Reflex psala v roce 2000 pravidelné sloupky Naruby.

Zdroj: Reflex

Autor: tiskové oddělení
Poslední aktualizace: 16.7.2015

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 23.10. 2017 000 11:34.