Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Napsali o nás » Ostatní články - Archiv » Rok 2014 » Únor:

Michaela Marksová - Rozhovor: NEJSEM BLÁZNIVÁ FEMINISTKA (Reflex)

NOVÁ MINISTRYNĚ MICHAELA MARKSOVÁ-TOMINOVÁ: VŠECHNO JE INDOKTRINACE

PROSAZUJE KVÓTY PRO ŽENY, chce trestat rodiny, v nichž muž nepůjde na mateřskou dovolenou, nechává přepisovat tradiční pohádky tak, aby odpovídaly představě o rovnosti žen a mužů. Přesto se nepovažuje za extremistku.

O STRANICKÉ POLITICE se nová ministryně práce moc vybavovat nechce. Prý dosud působila mimo stranický život. Ožívá u resortních záležitostí, a když dojde na rovnost pohlaví a útisk žen, je plně ve svém živlu.

Vaším životním tématem je rovnost pohlaví. Myslíte si, že jsou ženy v roce 2014 na českém trhu práce pořád ještě znevýhodněny proti mužům?
To úplně jasně plyne z čísel statistického úřadu. A stojí taky za to podívat se na srovnávací statistiky – my a zbytek Evropské unie. V České republice vychází jeden z největších rozdílů v platech mezi ženami a muži, to, čemu se anglicky říká gender pay gap. Za druhé: české matky mají největší problém uplatnit se na trhu práce. Je to dané nedostatkem zařízení péče o děti.

Jak dlouho jste byla s dětmi doma?
Mám dvě děti, dneska jim je sedm a jedenáct. Když se narodilo to první, pracovala jsem ještě v neziskovce a pak částečně na Úřadu vlády ČR, takže jsem tam chodila s miminem. Tehdy jsem hodně dělala z domova, s počítačem. Když byly dceři dva, přešla jsem na ministerstvo práce. Takže potom měla tři dny v týdnu chůvu a dva dny chodila do jeslí. A to dítě tam snad ani jednou nezaplakalo. S druhou dcerou jsem využívala jesle na Praze 2, které nešlo využívat úplně, ale zase – protože jsem byla činná v různých projektech a nemusela docházet do kanceláře, měla jsem luxus, že jsem psala doma svoje věci a ji tam mohla pomaličku zvykat. Oproti typickým matkám jsem byla v luxusní situaci.

Jesle zřizují obce, tak asi není taková poptávka, poněvadž jinak by si je voliči vynutili.
Na začátku devadesátých let byla – řekla bych z ideologických důvodů – prodloužena rodičovská až na čtyři roky. Jesličky byly ponechané úplně bez financování, zatímco na školky máte státní příspěvek. Kombinace prodloužené mateřské na čtyři roky a toho, že pro obce byly jesle drahé, vedla k jejich ohromné redukci. Před dvaceti lety se předpokládalo, že ženské budou chtít zůstávat doma, že máme svobodu, ale ono se ukázalo, že tak úplně nechtějí.

A není to něco za něco? Že když je matka s dítětem delší dobu doma, neinkasuje sice domácnost takové příjmy, ale pro vývoj dítěte je to lepší?
To je velmi sporné, co říkáte. Protože i když dítě dáváte částečně do nějakého zařízení, tak i pro ně je to hodně obohacující. Tady přežívá představa, že před sto lety byla strašná idylka, maminka byla doma s dětmi a všichni byli šťastní. Jenže při bližším pohledu zjistíte, že většina lidí se s dětmi vůbec nepárala. Když se matky na venkově staly práceschopnými, tak jim děti buď hlídali kolektivně na nějakém statku, nebo si je hlídaly navzájem. Hodně bohaté rodiny děti nevychovávaly samy, ty je strčily chůvě. No a pak máte vrstvu lidí, co se v 19. století stěhovali do měst, kde skutečně ženská byla doma a starala se o děti, zatímco chlap byl živitel. Ale to je i z historického pohledu jen malá vrstva.

Když se před třiadvaceti lety sjednotilo Německo, ukázal se ohromný rozdíl: zatímco v NDR skoro všechny ženy pracovaly, v západním Německu byla polovina z nich doma. Je to z vašeho pohledu pozitivní dědictví po reálném socialismu?
Svým způsobem ano. Tady odkazuji na spisovatelku Alenu Wagnerovou, která se na přelomu 60. a 70. let vyvdala do západního Německa. A ona píše, že v západním Německu se cítila nesrovnatelně svobodněji jako občan, ale jako žena byla svobodnější v socialistickém Československu. Znám takových případů víc.

Vy jste upadla do podezření, že chcete hnát ženské do práce násilím.
Ježišmarjá.

To když jste loni v květnu navrhla zavést povinnou rodičovskou pro otce …
Ale to byl návrh k diskusi dovnitř sociální demokracie! Nešlo o to, honit ženy do práce, ale umožnit práci těm, které chtějí – a těch je hodně.

Ale byl v tom donucovací prvek.
Že stát vyčlení kus té dovolené pro druhého rodiče, a když ten ji nevyužije, tak ta část propadne. To je všechno.

Donucování je přece ve výhrůžce, že část placené dovolené té rodině propadne.
Tak by to holt bylo ve chvíli, kdy se stát rozhodne, aby chodili víc na rodičovskou otcové. Ale zase to není náš výmysl. V Německu to tak funguje už v druhém volebním období, vládne tam CDU/CSU, je snad Německo feministická země? Tam byla ministryní práce Ursula von der Leyenová, matka pěti dětí, křesťanská demokratka.

CDU už není, co bývala. Jiná paní z CDU, ministryně pro rodinu, navrhovala, aby bůh měl v němčině genderově neutrální střední rod.
Jestli der Gott, nebo das Gott, to jsou blbosti. Důležité mi přijde, že se ve společnosti objevují reálné problémy a moudří politici a političky o nich přemýšlejí. Fenomén nezaměstnaných matek je v celé Evropě a Evropa, jež mimochodem vymírá a potřebuje, aby se ženské nebály být matkami, se to snaží nehystericky řešit. Mně pořád podsouvají nějaké bláznivé myšlenky, ale já se jenom snažím racionálně přemýšlet o problémech české společnosti, na které poukazují i ekonomové typu Daniela Münicha, což byl člen Nečasova NERV.

Když jste prosazovala povinnou otcovskou, jakou odezvu jste sklidila uvnitř ČSSD?
Částečně bouřlivou. Jak bych to řekla: někteří v členské základně, a ono to může jít až do vedení, si nejsou vědomi všech těch hodnot, jež prosazuje moderní sociální demokracie v Evropě.

Nebylo by vám líp u zelených?
Já jsem před sedmnácti lety šla do ČSSD, protože to je historicky první strana, která bojovala za práva žen, jež například vybojovala volební právo pro ženy. Myslím, že já tam opravdu patřím.

Nezašel feminismus příliš daleko? Vždyť vy skupinovou identitu nadřazujete individuální.
Jenže když se na to podíváte blíž, je feminismus vlastně pravý opak toho, co nám podsouváte. Kolegyně feministky říkají: Pro nás je ideální společnost, kde se neposuzuje podle pohlaví, ale podle toho, co ty lidi uměj’ a neuměj’.

A pak jdou prosazovat ženské kvóty.
Protože společnost právě nefunguje tak ideálně, jak jsem řekla. Kvóty jsou klasické vyrovnávací opatření: když nahoru dostanete víc ženských, lidi si zvyknou posuzovat je podle toho, co dokážou. Pak tam ženy zůstanou a kvóty můžeme zase zrušit. Nevím, jestli si uvědomujete, že když se máte jako ženská postavit před kameru, je to těžší, než když jste chlap. Musíte se učesat, udělat si makeup. Zato ti naši chlapi, se na ně podívejte: česat se moc nemusej’, vezmou si jeden oblek, napudrujou jim čelo a hotovo. Chlapi musí vypadat jakž takž upraveně, ale nijak zvlášť hezky. Když je někdo hodnotí, tak podle toho, co říkají. O ženských jsou věčně články, jak vypadají. Teprve potom se píše, co řekly. Máme novou sněmovnu a už se zase píše, která poslankyně je nejhezčí, Miss sněmovny a podobný kraviny.

Nejsou kvóty prostě děsivě neliberální věc?
Ale v naší straně například využíváme při sestavování krajských kandidátek do sněmovny kvóty pro okresy. Máte třeba dva úžasné lidi z jednoho okresu, ale dostane se na kandidátku jeden, protože vy si řeknete: Tenhle je sice horší, ale musí být zastoupen i sousední okres. Tuhle kvótu používáme neustále, neustále. Akorát není na papíře.

S jakými pocity jdete na ministerstvo? Premiér Sobotka nejdřív nominoval jednoho muže, a když ten odstoupil, začal Sobotka ostentativně vybírat mezi ženami.
Stalo se, nemám z toho nějak špatný pocit.

Není pro člověka ponižující, když ho do funkce vyberou na základě jeho pohlavních orgánů?
(Smích) Já to tak necejtím. Pan Sobotka zkrátka předtím dostal mediální kartáč, že za sociální demokracii nenavrhl žádnou ženu. Ale když vybíráte na ministra, není přece jediným kritériem odbornost, kritérií je spousta. Tudíž on jen přibral jedno kritérium, jež předtím neměl.

Eurokomisařka Viviane Redingová prosazuje kvóty pro firmy na burze, čtyřicet procent žen v dozorčích radách. Nečasova i Rusnokova vláda byly proti. Předpokládám, že vy souhlasíte s Redingovou.
Tak za prvé, v České republice se podporou tohoto návrhu nemůže stát žádná škoda, protože u nás by se týkal asi jen pěti firem. Za druhé: pokud chceme začít vyrovnávat, musíme začít úplně někde jinde. První by se na sebe měl podívat veřejný sektor. Je absurdní, aby stát nařizoval soukromému sektoru, když si neudělá pořádek sám v sobě. Mně udělalo radost, že v koaliční smlouvě stojí závazek prosazovat rovné odměňování ve státní sféře.

To ve státní správě neexistuje? Existují platové tabulky, které muže a ženy nerozlišují.
Ano, ale vedle tabulek máte systém osobních ohodnocení a různých příplatků.

A vy myslíte, že jsou muži víc odměňováni než ženy?
Někde asi jo. Úřad od úřadu.

Jsou k tomu nějaká tvrdá data?
My na základě koaliční smlouvy uděláme audit a uvidíme. Kde by vylezlo, že ženské dostávají nižší odměny a osobní ohodnocení, tam by se to mělo vyrovnat.

Odměna je snad individuální nástroj. Chcete nařídit, aby všichni plošně dostávali stejnou odměnu?
Ne, to se dá řešit v jednotlivých úsecích.

V jednotlivých úsecích plošně?
Ne, vy se samozřejmě musíte podívat, proč to tak je. Proč má ten člověk tak vysoké odměny, je to oprávněný, není to oprávněný … Leckde uplácej’ chlapy, protože mají pocit, že je dobrý, aby tam pracovali chlapi.

Jak vy jste se vlastně k celé problematice dostala? Prošla jste nějakým iniciačním zážitkem?
Ani ne. Já jsem počátkem devadesátých let byla s manželem v Anglii, kde on studoval, a zjistila jsem, že někteří jeho spolužáci se na mě dívají jako na ženu v domácnosti. Tam jako kdybych poprvé vůbec pochopila, že existuje nějaká diskriminace žen. Pak jsme se v půlce 90. let vrátili a já, ženská se znalostí angličtiny, němčiny a ruštiny, když jsem se hlásila do nějaké firmy, jsem u pohovorů viděla, že mě pořád tlačí na místa asistentek, zatímco moje spolužáky z oboru berou jako perspektivní kádry. A když jsem se ptala, kam dál pak můžu povýšit, říkali: Co si to dovolujete, vy jste asistentka! Po delší době jsem teprve pochopila, že ve mně viděli mladou ženskou, a vůbec jsem pro ně nebyla perspektivní. Vůbec. Byla trochu náhoda, že pak jsem potkala ženský z různých organizací.

Roman Joch o vás napsal, že přicházíte z ideologicky extrémní organizace Gender studies.
Podle mě pan Joch je z ideologicky extrémní organizace, Občanského institutu. Já bych ráda viděla nějaké moje citace, které se dají označit za extrémní.

Ještě když vy jste v Gender studies působila, přišla tam dělat ředitelku Linda Sokačová z anarcho-feministické skupiny 8. březen.
S těma já neměla nic společného. Linda s nimi možná trošku obcovala, ale i ona dělá spíš praktické projekty. Teď hodně s imigranty. Já marně přemýšlím, co za extrémní názory měl ten 8. březen. Určitě nikde neměly napsaný: Pojďte zabít všechny chlapy.

Ještě za vás se v Gender studies vyráběly genderově upravené pohádky: princezna musí jít a vysekat prince ze zajetí.
Tam šlo o to, podívat se jinak na genderové role ve společnosti a ukázat, že ani ženy nebo muži je nemusejí mít po tradičním způsobu.

Není to indoktrinace dětí?
Ale přece všecko okolo nás je indoktrinace. Společnost se strašně změnila, už jen tím, že většina domácností potřebuje dva příjmy a ženy pracují. Tak proč neukázat dětem trochu jiný pohled?

Zdroj: Reflex

Autor: tiskové oddělení
Poslední aktualizace: 6.2.2014

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 18.10. 2017 000 05:57.