Cesta k dokumentu: Domovská stránka » Ministerstvo práce a sociálních věcí » Média a veřejnost » Novinky:

MPSV: Reakce na článek - „Poslanci pomáhají: Na novou mámu si teď děti počkají“ (MF Dnes, 9. 11. 2012)

Za prvé se v něm směšují dvě zcela odlišné situace, kdy může být dítě osvojeno, a to:

  1. osvojení se souhlasem rodičů jako zákonných zástupců
  2. osvojení, kde jejich souhlasu není třeba proto, že zásadním způsobem zanedbávají svou rodičovskou zodpovědnost a soud z toho důvodu rozhodl o tom, že jejich souhlas s budoucím osvojením není proto třeba.

Souhlas matky, který je v citovaném článku popisován, je první z uvedených situací (slovy zákona „předem bez vztahu k určitým osvojitelům“), jedná se tak o jiný případ, než o „kvalifikovaný nezájem“. Matka novorozence podle uvedeného ustanovení může takový souhlas dát ze zcela pochopitelných důvodů nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Tento souhlas je upraven v § 68a zákona o rodině a přijatá novela toto ustanovení nijak nemění, ačkoli z citovaného článku může nabýt čtenář zcela opačného dojmu. Skutečnost, že maminka v souvislosti s narozením dítěte uvažuje o adopci, je samozřejmě již dnes signálem pro orgán sociálně-právní ochrany dětí pro zjištění důvodů takové úvahy a především pro vysvětlení situace matce dítěte a poskytnutí poradenství a pomoci především tak, aby rozhodnutí matky bylo kvalifikované, aby se jednalo o „informovaný souhlas“, neboť důvody opuštění či odložení dítěte často vyplývají ze sociálních důvodů, tlaku okolí atd. Řadu těchto situací lze s pomocí systému sociální práce řešit.

Co se týče osvojení „právně volného dítěte“ bez souhlasu rodičů, jde o zbavení práva rodičů vyjadřovat se k adopci důvodu, že o dítě neprojevovali buď žádný zájem po jeho narození (zde je dvou měsíční lhůta), nebo neprojevovali opravdový zájem po dobu nejméně 6 měsíců. Tento tzv. kvalifikovaný nezájem je upraven v § 68 zákona o rodině a toto ustanovení bylo předmětnou novelou skutečně změněno. Nová úprava kvalifikovaného nezájmu sjednocuje obě uvedené lhůty do lhůty jediné, tříměsíční. Dále stanoví, že „nelze-li v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň 3 měsíce“. Zákon navíc výslovně říká, že poučení se nevyžaduje, je-li rodič neznámého pobytu a nepodařilo se jej vypátrat ani během 3 měsíců.

Autorka článku především opomněla, že se nejedná o novou úpravu, ale naprosto stejné znění Parlament schválil již spolu s novým občanským zákoníkem, který nynější zákon o rodině nahradí od 1. ledna 2014, a který obsahuje totožnou normu v § 820. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k tomu říká, že „je třeba mít na zřeteli, že zájem na urychleném zajištění individuální péče o dítě se nesmí dostat do rozporu se zájmem na řádném a spravedlivém procesu (pokud jde o zajištění péče o dítě a jeho ochrany obecně, jsou pro to vytvořeny jiné instituty)“.

Novela pouze rozšiřuje možnost, kam dítě v takové situaci umístit. Dnes je nařizována ústavní výchova, nově přibyde jako další možnost pěstounská péče na přechodnou dobu. Novela navíc zcela mění funkci tzv. poradních sborů a zjednodušuje proces zprostředkování náhradní rodinné péče.

Je-li dítěti nařízena ústavní výchova, nebo pěstounská péče na dobu přechodnou, je navíc možné ho ihned, bez čekání na „právní volnost“, umístit rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí do tzv. „předadopční péče“. Fakt, že se takto nepostupuje, ale že se čeká na na právní moc rozhodnutí soudu o „kvalifikovaném nezájmu“ rodičů, vychází jednak z toho, že žadatelé o adopci požadují nezvratnost rozhodnutí. Především je však rozšířen požadavek na „utajení“ osvojení a ve chvíli, kdy je soudem kvalifikovaný nezájem vysloven, nejsou rodiče již účastníky správního řízení o předadopční péči. Nutno dodat, že taková praxe je v rámci Evropy anomální. Nejde tak vůbec o nejlepší zájem dítěte, jak se autorka článku snaží tvrdit, ale výhradně o bezproblémový proces, především pro žadatele o osvojení, tedy o zájem zcela jiného subjektu než dítěte.

Lhůta pro vyslovení kvalifikovaného nezájmu bude vždy předmětem polemik, kdy proti sobě stojí požadavek, aby žádné lhůty nejlépe vůbec nebylo, proti požadavku na lhůtu dostatečně dlouhou tak, aby bylo možno podpořit rodinu dítěte k možnosti převzít dítě do osobní péče, což je jednak ústavně-právně i mezinárodně-právně garantované právo a současně povinnost rodičů, ale především je to v nejlepším zájmu dítěte. Faktem je, že v čase dochází ke zkracování uvedené lhůty. Do roku 1983 byla tato lhůta 12 měsíční, poté 6 měsíční a teprve v roce 1998 byla zavedena ještě speciální dvouměsíční lhůta pro novorozence. Zdůraznění povinností státu, realizovaných především prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, v oblasti poradenství a pomoci rodině dítěte je pouze jejich zdůrazněním, nikoli novým předpisem. Tyto povinnosti vyplývají mj. též z judikatury soudů. Tak Ústavní soud již v nálezu II. ÚS 838/07 zdůraznil, že „že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem“. V rozhodnutí I. ÚS 669/02 Ústavní soud konstatoval, že „obecný soud musí zjišťovat, zda je u rodičů dítěte dán opravdový nezájem o dítě, a musí vždy přihlížet ke snaze rodičů a k mezím jejich možností. Při rozhodování o neexistenci opravdového zájmu rodičů o děti musí soud především posoudit, zda, popř. jaký mají rodiče skutečný vnitřní vztah k dětem. Soud se tedy musí zabývat i hodnocením vnějších projevů rodičů vůči dětem, vůči orgánům ve věci rozhodujícím apod., to vše s přihlédnutím k jejich snaze a možnostem, k jejich sociálním poměrům, schopnosti jejich sociální orientace, stupni jejich inteligence a vzdělání“. V rozhodnutí II. ÚS 485/10 pak Ústavní soud konstatoval, že „každý člověk, ať nezaviněně či dílem svým přičiněním, se ve svém životě může dostat do situace, kterou není s to sám vyřešit a která mu dočasně zabraňuje řádně pečovat o své dítě. Vedle rodiny a institucí občanské společnosti je to pak především stát, který má v takových případech klíčovou roli a má a musí činit aktivně kroky k znovuobnovení svazku mezi biologickým rodičem a jeho dítětem“. Ačkoli se podle dosavadního znění zákona o splnění podmínek pro vyslovení nezájmu rozhodovalo ke dni, kdy byl návrh podán a nezájem tak mohl být vysloven i v případě, že po zahájení řízení se rodič začal „snažit“, ve stejném rozhodnutí Ústavní soud takový postup označil za libovůli – podmínky pro vyslovení kvalifikovaného nezájmu je třeba posoudit ke dni rozhodnutí. Pokud se tak zákon mění i v tomto smyslu, opět nejde o „novou“ normu, ale pouze o zákonné definování toho, co již i bez toho platí.

Navržené změny jsou plně v souladu s ústavou a mezinárodními úmluvami garantovanými základními lidskými právy, s rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR a jsou shodné s již dříve přijatým novým občanským zákoníkem. Především jsou ale plně v nejlepším zájmu dítěte, tak jak tento zájem chápe právě judikatura. Ano, úprava klade výslovně vyšší nároky na zúčastněné státní orgány, kterým ovšem vyplývají, byť ne třeba tak explicitně, z právního řádu již nyní. Na tom však nic rozporného s nejlepším zájmem dítěte spatřovat nelze, ba právě naopak. Zločinem by proto spíše bylo uvedené změny neprovést.

Autor: MPSV
Poslední aktualizace: 12.11.2012

Nastavení zobrazení:

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Ministerstva práce a sociálních věcí (http://www.mpsv.cz) dne 20.10. 2017 000 03:46.